Kiss me in the rain (cz/sk)

19. kapitola

„Jej, to je ale pozdě. Zítra ve škole jo?" řekla jsem jen proto, abych nemusela poslouchat další věci o skvěle líbající Jenny.

„Ale..., tak ahoj, Holland. Zítra v autobuse."

Další kecy o Jenny? Tak to vážně ne.

„No víš, já zítra jdu do školy pěšky." odvětila jsem a už opravdu byla na odchodu.

„Tak bych mohl jít s tebou." řekl naléhavě, ale já si trvala na svém.

„No, já si potřebuji projít město v klidu a urovnat si myšlenky. Sama, Isaacu." z jeho výrazu jsem vyčetla pochopení i zklamání, ale neozval se celé dva měsíce, tak co je mi do něj.

Po štěrkové cestě jsem šla směrem domů a koukala se na večerní oblohu.

Sledovala jsem velký i malý vůz, když jsem si vzpomněla, že právě o těchto souhvězdích mi vyprávěl Isaac.

Uviděla jsem dřevěnou lavičku s elegantními černými madly, tak jsem si na ni sedla a začala otrhávat listy stromu, jehož větve mi bránily ve výhledu.

Dokázala bych tam strávit hodiny, ale jak na mě začala padat únava, začaly mě zebat ruce a začala jsem mít husí kůži na nohách, rozhodla jsem se jít a doma se jen umýt, vyspat, nasnídat a vyrazit vstříc novému dnu, kterému nebudou chybět posměšky.

„Ale počkat, čemu by se měli smát, když už nejsem tak zakomplexovaná?" pověděla jsem si nahlas a uvědomila jsem si, že jsem teď krásná i ambiciózní dívka, ale co když outsider zůstane už navždy outsiderem?

Ať už to bude jakkoli, jsem zvědavá, co budou na mou vymazlenou postavu říkat.

Další den ve škole

„Kdo je ta holka?"

„Wow, ta je krásná"

„Podepíšeš se mi?"

„Ahoj, já jsem Jenny. Jsi tu nová, že?"

Mezi všemi lichotivými větami byla i Jennyina vtíravá.

„Ne, jmenuji se Holland a chodím s tebou do třídy." odpověděla jsem a vítězně jsem se na ni zašklebila.

Najednou vypadala, jakoby olízla citrón, takže děsně kysele.

„No, vypadá to, že ti došla slova, tak já už půjdu ke své skříňce." pověděla jsem jí a mířila jsem směr moje skříňka číslo čtrnáct.

Otevřela jsem rozvrzanou, avšak poměrně prostornou tmavě zelenou skříňku a pohlédla jsem na fotku mě a Isaaca, která byla připevněna čtyřmi kousky izolepy na dvířkách.

„Ahoj. Tvůj kluk?"

Když jsem se podívala za hlasem, nejdřív jsem nevěděla kdo to na mě vlastně mluví, ale po chvíli se dotyčný usmál a úsměv mi přesně prozradil, o koho jde.