Chlapec, který věděl

I.

Maličká pekárna, kdesi v Paříži.

„Mami, mami, mami! Já se tak těším. Dokážeš to pochopit? Oni mě vybrali! Letní pobyt pro nadané!“ poskakovala Marinette v obývacím pokoji, jako by jí nebylo již osmnáct, ale deset.
„Dva měsíce intenzivních kurzů a možnosti vyhrát stipendium! To se mě sice netýká, protože štěstí by muselo být po flámu, mít kocovinu a naprosté okno, aby zapomnělo, že se mě má vyhýbat.“

Paní Dupain-Chang se na svou dospělou, nedospěle chovající se dceru, usmála:
„Marinette, to přece není pravda. Máš talent, nápady.  Jdi se sbalit, uvidíš vše  dobře dopadne.“

Objala Marinette, která vzápětí vyběhla do poschodí aby si zabalila vše, naprosto nepostradatelné.

Obří rezidence, kdesi v Paříži

„Adriene, jsi můj syn, a já trvám na tom, že se toho letního kurzu zúčastníš!“ autorativně káže pan Argeste synovi. ,,Není vhodné, aby jsi přišel o takovou příležitost!“ 

Adrien, se vyčítavě díval na otce:
„Otče, jsem plnoletý, proč mě nenecháš alespoň jedny prázdniny odjet někam do střední Evropy, třeba do Čech, tam mě nikdo nezná. Proč se mám zdokonalovat, v čem všem vlastně?“ loupl pohled po rodiči a pokračoval dál, „ještě k tomu celé, dva měsíce!“

Argeste řekl:
,,Adriene, chápu tvou nelibost. Chci ti dát co nejvíce příležitostí, půjdeš studovat. Jak jsem slíbil, budeš moc jít kam chceš, a na jaký obor chceš. Ale tohle léto potřebuji ještě vědět, že jsi někde v bezpečí, když já musím na celé léto odjet prezentovat naší značku. Mám už jen tebe, Adriene."

Adrien, kývl na souhlas a šel si balit, nenáviděl, když jeho otec používá dávno ztracenou matku, jako pohůnku. Ty dva měsíce nějak přežije.

Gymnázium pana Diboase, Pro nadané.

„Tak už jsme všichni uvnitř? Pokud ne, opozdilci mají smůlu! Zavřete vchod a po dva měsíce jej neotevírejte!“ halekal zarostlý, obtloustlý padesátník do megafonu. „Takže, ještě jednou vás tu, mí drazí, talentovaní přátelé vítám, jak víte budete zde na pozemcích našeho gymnázia trávit své dny a noci. Budete se intenzivně věnovat svým talentům, zdokonalovat je a budete se učit i něco nového. Co to bude, se dozvíte během následujícího týdne, maximálně čtrnácti dnů. Jistě víte, že naše gymnázium uděluje stipendiu ve výši sedmdesáti tisíc eur, pro vítěze soutěže a to v následujících oborech. Sport, hudba, psaní, sochařství, malířství, fotografie a tanec. Sedm nádherných oborů. Nyní se prosím zapište pod soupisky pod jednotlivé obory. Na recepci se prosím nahlaste, vyplňte potřebné formuláře a ubytujte se. Jsou zde pouze tři pravidla. Pravidlo jedna, neopustit pozemky gymnázia. Nepožívat alkohol, cigarety a jiné návykové látky krom čokolády, kávy a čaje. Poslední a třetí pravidlo je, věnovat se svému talentu, docházet včas na konzultace. Takže pokud třikrát nepřijdete na svou konzultaci, nebo porušíte první nebo druhé pravidlo, rozloučíme se spolu.“ Pan Diboas, se srdečně usmál, odložil megafon a šel pomoci s evidencí nových účastníků letního kurzu. 

Ve frontě na soupisky.

„Čáu brácho! Na co se deš zapsat?“ hodil hubený kluk s čokoládovou pletí ruku Adrienovi přes ramena.

Adrien byl překvapen. Doposud nezažil, že by se k němu někdo choval vstřícně, do školy kam mu dovolil otec chodit, byli jen děti slavných a bohatých. Všichni spíše sólisti, kteří nestáli o přátelství, ale popularitu.

„Na sport. Mimochodem já sem Adrien,“ podal klukovi ruku.

„Já sem Nino, vole.“ Přijal jeho ruku: „Já du na hudbu. Miluju mixování. Co děláš za sport?“

„Tak trochu šerm, kickbox, běh. Prostě tak,“ Adrien najednou zamrzl.

„Coje, bro?“

„Podívej se na ní, je dokonalá!“ koukal kamsi dopředu k jedné z tabulí.

„Která, kámo?“ snažil se zachytit Nino, pohled Adriena.

„Je tak něžná a ohleduplná,“ rozplývá se Adrien.

„No, a to víš jak?“ krčí nos Nino, pod brýlemi. „Prosím tě, o kom to vlastně mluvíš?“

„Jak to, že nechápeš o kom mluvím! Přece o ní, o culíkaté!“ zavzdychal Adrien. Jenže dívka se mu ztratila mezi ostatními.

„Adriene, to má být jako láska na první pohled?“

Adrien přikývne:
„Ona to ještě neví, ale už teď je má. Musím ji získat! Vím, že je to náš osud. Nino?“

„Hm?“

„Jak dobrý jsi ve stolkování?“

- Edit. 18-