Chlapec, který věděl

II.

Fronta pro studijní a jiné materiály

„Vaše jméno slečno?“

„Marinette Dupain-Cheng,“ zamumlala, Marinette, odpověď. Sekretářka jí podala klíče, plánek areálu a rozmístění učeben.
„Děkuji.“

Podívala se na plánek, takže její pokoj je ve čtvrtém podlaží, v nejzazší budově. Když se shýbala pro svůj batůžek, zapletla si své vlastní nohy a upadla.

Neměla tušení, že jí někdo pozoruje.

Ke svému štěstí, s sebou strhla brýlatou, tmavou holku s ombré na vlasech:
„Promiň, jsem motoricky nenadaná,“ omlouvala se spěšně, poražené holčině.

Ta se zvedla a podala Marinette ruku:
„Tak vstávej, kočko. Jsem Alya, jak se jmenuješ ty, nemehlo?“

„Marinette,“ představila se. Víc ani nestihla říci, Alya totiž spustila svou vyřídilku naplno. Ani se nestihla nadát a byly u kolejních budov. Její upovídaný doprod dokončoval:

„No a kočko, je úplně skvělé, že tu každý má svůj pokoj, sám pro sebe. Večerka není, protože se předpokládá, že jsme umělci, ale zase to není ideální, když konzultace a přednášky začínají i v sedm ráno, no chápeš to v sedm?" Podívala se na budovy: ,,Tak tahle je moje a ty máš jak koukám tam tu poslední, no starej čtyřpatrák, budeš ráda, jestli budete mít u pokojů koupelnu. Čáu, kočko."

Marinette, zůstala jen nevěřícně koukat na zapadající dveře:

,,Asi, mám kámošku." Řekla si, aby po tom extrémním monologu, zaslechla svůj hlas.

Marinette, stála před starou budovou z červených cihel. Dle označení, je to opravdu její ubytovna. Prošla kolem recepce, evidentně, tuhle místnost nikdo už dlouho neužívá a ani neuklízí. Mrkla do papírů, pokoj čtyřicet. Jasně, úplně nahoře a bez výtahu. Nadhodila si krosnu, batůžek, kabelku a šla do boje, tedy do schodů.

Celá zpocená a vyřízená se rozhlídla po patře.

Tři pokoje a koupelna.

Fajn, takže bude na patře nejspíš s hokama. Zjistila, že na svém svazku má ještě jeden klíč:

„Klíč bez označení? Kam pak, ty, patříš?“ broukala si pro sebe. „Ke koupelně nepatří, k jinému pokoji nepatří, copak je to tu za závěsem? Hele schované dveře. Tak co, klíčku, odemkneš mi je?“

Marinette je trochu magor, ale to se uzavřeným, plachým umělcům stává. Otevřela dveře a vešla na nádhernou, střešní terasu. Její modré oči se třpytili nad tou nádherou. Dokonce viděla i noční osvětlení její milované Eiffelovi věže. V tu chvíli si připadala dokonalá.

- Edit. 18 -