Chlapec, který věděl

XXVII.

Stará kolejní budova, čtvrté patro

Adrien se narovnal, v ruce rudou dlouhostonkovou růži a zaklepal u Marinette na dveře.

Zaslechl něco bouchnout a lehké zakletí.

Usmál se, jestli oni dva přežijí ten ples, pro sponzory, tak to bude zázrak, ale bude jí tisknout ve svém náručí a čichat její vůni. Dveře se otevřely.

„Ma, Ma, MARINETTE!“

Dívka se zarazila mezi dveřmi:

„Co je, jsem někde od barvy, nebo co se děje?“ vyděsil jí Adrien.

„Jsi, nádherná. Ty jsi jak záře, vyrazila jsi mi dech, má dámo!“

Mainette se začervenala:
„Adriene, tobě to taky moc sluší. Měli by jsme asi vyrazit, nemyslíš?“

Adrien přikývl a nabídl Marinette své rámě. Opatrně jí doprovodil do tanečního sálu.

Taneční sál

Přišli poslední, takže se na ně všichni dívali. Marinette byla celá nesvá, tohle není její styl. Adrien se k ní přiklonil:
„Všichni mají oči jen pro tebe, má dámo, ale jen já se tě dotýkám.“

To prohlášení, Marinette, celkem dopálilo, takže přestala být tak nervózní. To bylo nějak známé, jak jí dopálil a jí to pomohlo, vyrovnat se s danou situací.

Přišla na řadu taneční představení.

Předtančení měli na starosti studenti a studentky tance. Pak přišel zahajovací valčík, kupodivu Marinette nezakopla ani nepodrazila jiný pár.

Sklidili potlesk. Nemohl od ní odvrátit pohled, tak stejná a tolik jiná.

„Prosím o chvíli pozornosti. Jmenuji se Alya Césarie, studuji zde psaní, hlavně obor novinařiny. Byla mi vytknuta chyba, že nemám dostatečné a ověřené zdroje. Dnes, chci svému přednášejícímu ukázat, jak pilná studentka jsem.“

Marinette zamrzilo, tohle je špatně, jako by tu lítalo plno fialovo-černých motýlů.

Co má s těmi motýly?

Postavila se blíže pódiu, kde se chystala řečnit Alya.