Pokoj Alyi Césairové
„Nino, tak to bude tričko. Poslední kousek, tvého, oblečení. Měl by jsi potrénovat, svou slovní zásobu, tenhle svlékací scrabble, ti opravdu dělá problémy, ale co, když tě mám naučit něco o psaní, proč to nemít zábavné?" usmívala se, Alya, na svého čokoládového spoluhráče, jak se červená. Asi jsem se zamilovala, pomyslela si.
Malířský ateliér
Marinette, stála v malířském ateliéru a dívala se na svoje skici. Co to s ní je? Proč proboha všechny tváře vypadají jako ten zpropadený Agreste? Celý skicák hodila do koše.
„Tohle nemá cenu. Ještě každou chvílí dorazí ten krásně vonící bůh smyslnosti! " dumala. Když si to uvědomila, promluvila k sobě nahlas: „Na co to myslím! To je šílenství, a ještě ten bláznivej ples. Proč né, proč nás nezatížit ještě víc, příště nám naplácnou na hlavy elektrody a budem běhat v kole jak křečci!" vztekle vykřikla k prostorám, prosluněného ateliéru.
„No já křečky moc nemusím, ale jak ty chceš."
Smál se na ní Adrien, opřený jedním ramenem o zárubně dveří.
„Jak dlouho tu jseš?" zavrčela k němu.
„Asi od toho: ,Bláznivej ples, dají nám elektrody a tak dál," nahodil svůj půl úsměv. „Začneme tedy?"
Marinette, prověsila hlavu mezi ramena:
„Adriene, tohle, co tu vymýšlíme je taková hloupost. Můžeš se naučit techniku malování, ale já tě přece nemůžu naučit, naučit talentu." Otočila s zády a došla k jednomu z oken. Opřela se předloktím o rám okna a dívala se na ulici.
„Třebas, má dámo, potřebuji jen ten správný model. A ta tvá krajková nádhera, co schováváš pod tímhle jednoduchým oblečením, je dostatečná motivace." Položil ruku na Marinettino rameno.
- Edit. 18 -
ČTEŠ
Chlapec, který věděl
FanfictionNa letním kurzu pro talentované, mladé umělce se setká dokonalý, na vše talentovaný synek Gabriela Agresta, Adrien Agreste s nemotornou, však zručnou Marinette Dupain-Chengovou a dalšími. To co nikdo z nich netuší je, že už se jednou znali.
