Chlapec, který věděl

XX.

Adrienův pokoj

Byl to jen velice cudný polibek, spíš jen otření se rtů o rty. Marinette, zapomněla dýchat.
„Adriene,“ špitla, „měl by ses převléknout, jsi ještě mokrý z bazénu.“

Adrien se ušklíbl, aniž by jí pustil z pasti svého pohledu, stáhl si triko. Užíval si jejího obdivného pohledu. Pak si začal stahovat mokré kalhoty. Zavřela oči a dlaně si přitiskla na obličej:

„Nechtěl by jsi prosím tě, trochu soukromí!“ zapískla dotčeně.

„Ani ne, já nejsem moc stydlivý, má dámo,“ provokoval.

Chytil jí za paže a postavil jí na posteli. Jak doufal, ručníková sukně se sesunula, takže viděl její krásné nohy.

„Mari, Marinette, budeš se tam schovávat celý den?“

Začal jí odtahovat ruce z obličeje. „No tak, podívej se přece na mě,“ šeptal jí někam do krku.

„Tohle nemůžeme, Adriene, není to správný. Ty o mě přece nestojíš!“

Hladil jí po lícních kostech a hraně čelisti. Slyšela, že se oblékl:

„Mari, nejsem retard. Není potřeba mi vysvětlovat co chci a nechci. Pojď, promluvíme si tedy o naší minulosti.“

Zněl velice zklamaně. Marinette opatrně otevřela oči, ale pohled rychle odvrátila, stoupla si zády k němu a koukala z okna.

„Nevím o čem chceš mluvit. Ano, bylo to moje písmo a očividně jsem  si psávala deník, byla tam fotka nás čtyř, ale jestli si něco z toho pamatuju, tak si nepamatuju vůbec nic.“ Zněla dutě.

Adrien, se postavil těsně za ní, ale nedotýkal se jí:

„Také si nepamatuji, že bych sem kdy chodil. Jen když jsem tě poprvé viděl v tom davu, věděl jsem, že k tobě mám pouto. Jen si nedokážu představit, že by jsi mi, nebo komukoliv, dokázala vědomě ublížit. Marinette? Víš, že voníš jako čerstvě upečené, skořicové sušenky s kousky čokolády?“

Nebojte, romantické a sladko-hořké situace, ještě budou. Slibuju!