Pamatuji si to, jako by to bylo včera.
Šel jsem rušnou ulicí. Vzduch byl prosycen výpary z aut a komínů. Smog a špína to bylo idejí tohoto města. Miloval jsem to, ten ruch to jak vše žilo svým vlastním životem. Vše bylo tak jako vždy. A přece nebylo. Skutečně nevím, proč jsem se tehdy rozhodl zabočit vlevo a ne vpravo. Proč jsem nezamířil po procházce rovnou domů, proč jsem se rozhodl ještě projít.
Šel jsem a nevěděl jsem kam. Zabloudil jsem. A přesto jsem si nepřišel ztracený. Možná to bylo tím místem. Malý parčík uprostřed betonové džungle. Květinový ráj. Místo prosycené tolika vůněmi, které jsem neznal. Ta čerstvost, ta podivná atmosféra. Okouzlilo mě to. Musel jsem se posadit na tu starou omšelou a rozvrzanou lavičku. Rozjímal jsem a rozhlížel se po tom nádherném ráji protkaném těmi nejkrásnějšími květinami.
A pak?
Pak jsem tě uviděl. Klečel jsi tam v záhonu růží. A pečovals o ně s takovou láskou s takovým citem. Tvá tvář mi připomínala sochu, vytesanou z toho nejdražšího kamene. Tvé vlasy barvy dřeva ti volně padaly do tváře. A přesto nezakryly dvě jako ocel šedé oči. Drobný nos a narůžovělé rty zkřivené v lehkém úsměvu.
Je to skutečně zvláštní, že mi stačil jeden pohled. Jeden jediný abych poznal, že tě miluji.
ČTEŠ
Chlapec s bílou růží
Truyện NgắnMěl jsem vše, co jsem jen chtěl. Můj život byl dokonalý. Jenže pak jsem potkal tebe. Jedinou osobu, která mi dokázala takovým závratným způsobem změnit život. Jedinou osobu, kterou jsem nikdy nemohl vlastnit. Osobu připomínající křehkou růži. Jak...
