O všedních dnech ráno se probouzím ve tvé společnosti a odcházím do práce. Když se vrátím, povečeříme, sdělíme si vše zajímavé. Než ulehneme předčítáš mi a šeptáš jak moc mě miluješ. S tím usínám. O víkendech trávíme celou dobu společně. Milujeme se nebo si povídáme, smějeme se, hlavně teda ty. O parku jsem neslyšel už hodně dlouho a se zahradníkem si už nepovídáš tolik co dřív.
Jsem šťastný.
Ano, měl bych být naprosto šťastný.
Měl.
Jenže náš život ovládl stereotyp. Nikdy jsem si toho nevšiml. Víš, nechci tě nijak urazit, ale myslím si, že by tě to vlastně nikterak neurazilo. Jsi prostě takový ten typ kluka ze střední školy. Ten co sedává v první lavici... sám. Vše má vždy bez chyby. Vše vždy ví. Nemá moc přátel, má svůj vlastní svět. Takový ty jsi, vyrovnaný, vše zvládáš s klidem.
A to mě začíná, jak to říci, asi jsem čekal, že každý den bude něčím jiný...
To můj asistent Alexandr, je tvůj pravý opak. Pořád vymýšlí něco nového. Je plný energie, dělá vše, co mu řeknu. Je inteligentní, má mnoho koníčků. Je mi s ním fajn.
Možná právě proto. Proto nejspíš poslední dobou chodím tak pozdě z práce. Jen si s ním povídám, nevěřil bys kolik zábavy, se mi dostává.
A ne, necítím se hloupě.
Ty máš zahradníka, já mám Alexandra.
Podle tvých slov si s ním nic neměl. A já s Alexandrem taky nic nemám. Ale mám pocit, že on by se mnou něco mít i chtěl. Aspoň to tak vypadá.
Miluju tě, ale mám strach, že...
že k němu začínám taky něco cítit.
Ne není to láska spíš, spíš to je... chtíč?
ČTEŠ
Chlapec s bílou růží
Short StoryMěl jsem vše, co jsem jen chtěl. Můj život byl dokonalý. Jenže pak jsem potkal tebe. Jedinou osobu, která mi dokázala takovým závratným způsobem změnit život. Jedinou osobu, kterou jsem nikdy nemohl vlastnit. Osobu připomínající křehkou růži. Jak...
