Zase sedím na lavičce. Zase tě sleduju. Tvé jemné ruce a tvou spanilou tvář.
Dnes trháš plevel. Vždy s kořeny. Nikdy nevytrhneš to, co nemáš.
Tichý povzdech mimoděk opustí má ústa. Nereaguješ. Myslím, žes ho ani nemohl slyšet. Prudký vítr ho umlčel dřív, než k tobě stačil doputovat.
Vidíš, ani vítr si nepřeje, abys o mně věděl. Nestačí, že tě vlastní květiny, teď už po tom touží i vítr. Prudký a studený, tak chladný.
Usmál ses a opět, opět tvůj úsměv nepatřil mně.
Proč?
Proč jen nemůže patřit mně? Proč ty mi nemůžeš patřit?
Něco studeného mi steklo po tváři. Vážně? Teď se před tebou i rozbrečím? Jsem fakt ubožák.
Já už na to vážně nemám. Musím odsud zmizet. Jsem celý promrzlý a po tvářích mi tečou slzy. Vypadám jako naprostý zoufalec.
Naposled na tebe vrhnu svůj pohled.
Nejsi tam...
Nechápu, kam jsi zmizel?
„Už odcházíš? "
V tu chvíli mi srdce vypovědělo službu.
ČTEŠ
Chlapec s bílou růží
ContoMěl jsem vše, co jsem jen chtěl. Můj život byl dokonalý. Jenže pak jsem potkal tebe. Jedinou osobu, která mi dokázala takovým závratným způsobem změnit život. Jedinou osobu, kterou jsem nikdy nemohl vlastnit. Osobu připomínající křehkou růži. Jak...
