Chlapec s bílou růží

14.

Probral ses.

Je to jako v nějakém přeslazeném milostném filmu, kde děj je strašně průhledný a přesto se na něj musíte dodívat. Ale já jsem za to rád.

Kdo by taky nebyl...

Jsi stále celkem zesláblý, doktoři ale tvrdí, že už tě za chvíli budou moci propustit domů a právě kvůli tomu se dohadujeme. Ty se chceš vrátit do té plísní polorozpadlé budovy, zatímco já tě chci vzít k sobě. Odmítáš. Prý jsem toho pro tebe udělal už dost a ty mě nechceš už více zatěžovat.

Kdybys jen věděl...

Aspoň jednu věc, kterou dělám, dělám správně. A to je ta, že ti nosím růži. Každý den jedna růže. Každý den jedna a ta samá prosba. Usmíváš se, vždy se ti tak rozzáří oči, když mě vidíš. Zajímalo by mě, jestli to je kvůli mně nebo kvůli té růži, kterou držím v ruce. Ani nevím, jestli to chci vědět...

Dnes se zase dohadujeme. Já zase nabízím, ty zase odmítáš. Už zítra tě mají propustit a já začínám být zoufalý. Jsi jako umanuté dítě, které nechce ustoupit. Nejspíš mě vyprovokovala tvá slova nebo jsem to už prostě nemohl vydržet. Musel jsem to udělat. Musel jsem přitisknout své rty na ty tvé. Políbil jsem tě s pocitem potřeby, naléhavosti a také se strachem, že to je naposled co tohle dělám. Ten strach, že bych to ale nikdy neudělal, byl mnohonásobně větší. Nejspíš jsme vážně v nějaké přeslazené slátanině, protože ty jsi k mému nesmírnému překvapení a hlavně radosti začal spolupracovat.

Kéž bys mě tehdy odstrčil...