Chlapec s bílou růží

4.

Jde to se mnou z kopce.
Přestal jsem chodit do společnosti. Celkově jsem se uzavřel před světem. Mou jedinou náplní dne bývá navštěvovat tvůj malý květinový ráj.
Mí blízcí se ptají co se to se mnou děje. Prý jsem se strašně změnil. Ptají se, proč? A já jim nedokážu odpovědět. Nebo spíš nechci. Možná ze strachu, že se mi vysmějí. Vysmějí se mi, protože mě ke dnu připoutalo něco tak nesmyslného jako je láska.
Mohu snad za to, že jsem se zamiloval do osoby, která o mě nejeví jakýkoli zájem? Která nejspíš ani neví, že existuju? Že miluji osobu, která mé city neopětuje. A to mě zevnitř trhá na kusy.
Každý den si říkám, že dnes, dnes bude ten den, kdy na tebe promluvím.
Jenže... pokaždé když tě spatřím, změním se ve vystrašené ptáče. Co právě vylétlo z hnízda a zjistilo, jak moc je oproti světu nicotné, tak ztracené. Jaká to trapná ironie. Já nejbohatší muž ve městě, muž, který vždy dostane, co chce, člověk který svůj názor dává vždy plně najevo, nedokáže promluvit na jedinou osobu, s kterou by si přál promluvit ze všeho nejvíc. Místo toho tě  sleduji z bezpečí své polorozpadlé lavičky. A marně čekám, kdy konečně pozvedneš své ocelově šedé oči od země poseté květinami a zadíváš se na mě.
Stačil by mi jediný pohled, jeden jediný.
V mých představách se pokaždé zvedneš. Dojdeš ke mně, řekneš, že mě miluješ. Jen jsi neměl odvahu za mnou přijít. Já ti se slzami v očích odpovím, že tě taky miluju a budeme spolu žít šťastně až do smrti. Konec zvonec pohádky je konec.
Ano konec, protože tohle není nic jiného, než výplod mé ztrápené mysli. Nebo spíš mého ztrápeného srdce. Srdce, které to celé zavinilo. Srdce, oznamující svým tlukotem mou doposud přetrvávající existenci na tomto světě.
Jaký to nesmysl, vždyť nebuší pro mě.
To srdce totiž buší jen a pouze pro tebe...