Začal jsem to místo navštěvovat každý den. Byl jsem jako pěst na oko. V drahém obleku na rozvrzané lavičce pozorujíc dění kolem sebe. Divím se, že ses mi nikdy nezasmál. Ty sám jsi na sobě měl jen bílou košili a staré džíny. To se mi na tobě právě líbilo. Ta jednoduchá krása. Tak křehký a zároveň nedostupný.
Trvalo mi měsíc, než jsem zjistil, kdy sem chodíš. V jaké dny v jakou hodinu.
Připadal jsem si jako poživatel drog. Nedokázal jsem to bez toho, abych tě zahlédl byť jen na pár sekund vydržet. Stal se ze mě tichý blázen. Blázen, jehož jediným lékem jsi, se stal, ty.
Člověk by si myslel, že po těch měsících neustálého chození do tvého malého ráje, si mě konečně všimneš. Aspoň jednou na mě upřeš své nádherné oči. Tvé oči se však upíraly stále jen na květiny. Hlavně na ty růže. Na ty obyčejné ničím zajímavé bílé, chladné růže. Proč bílé? Vždyť byly tak obyčejné, prosté ničím pozornost nepřitahující. A přesto jsi, se jim věnoval víc než čemukoli jinému. Jak já na ně žárlil. Žárlil jsem na růže, jak ubohé, že?
ČTEŠ
Chlapec s bílou růží
Historia CortaMěl jsem vše, co jsem jen chtěl. Můj život byl dokonalý. Jenže pak jsem potkal tebe. Jedinou osobu, která mi dokázala takovým závratným způsobem změnit život. Jedinou osobu, kterou jsem nikdy nemohl vlastnit. Osobu připomínající křehkou růži. Jak...
