Chlapec s bílou růží

22.

Krachuju.

Vše je mi jedno.

Ztratil jsem tě.

A teď ztrácím i svůj majetek.

Vše, co jsem tak pracně budoval, to kvůli čemu jsem po nocích nespal, se mi teď rozpadá pod rukama. Ne. Nebudu říkat, že to je tvá chyba. Tentokrát už ne. Poučil jsem se. To já sám si můžu za své problémy a chyby.

Trochu pozdě, že?

Nevím, co mám dělat. Hlava jako by se mi měla rozskočit, ale ve skutečnosti je naprosto prázdná. Prázdná mysl bolí nejvíc. Tedy alespoň mě. Nad ničím nedokázat logicky uvažovat. Jen tupě sedět v křesle se sklenkou vína a sledovat exekutory, jak mi odnášejí věci z domu kus po kusu. Čekám, kdy mi seberou i tu skleničku z ruky.

Pro noviny a bulvární časopisy jsem senzací.

Zkrachovalec...

Troska...

Opilec...

To je jen pár nových titulů, kterými mě ony plátky častují. Pamatuju doby, kdy by mi i z bot slízali všechnu špínu. Konečně chápu přirovnání "Jako supi".

Také mí "přátelé" se ke mně otočili zády. Pamatuju si, jak jsi je jednou vyhodil z domu a nechtěl jsi mi říct proč. Nakonec z tebe přece jen vylezlo, že měli nemístné poznámky na mou adresu. Nevěřil jsem ti a přišlo mi to směšné, nechápal jsem tvé chování a vyčítal ti to.
Teď chápu. Jen ses mě snažil chránit před lidmi, jako byli oni.

Tohle je jen výňatek z toho, jak můj život jde do pěkných... Ne moc hezkých míst.

To vše je ale nic s porovnáním s tím, že jsem ztratil tebe.

Jedinou osobu, která se mnou byla, protože mě skutečně milovala.

Platí to vůbec ještě? Miluješ mě stále přes to vše?

A pokud ano.

Dokázal bys mi dát druhou šanci a zapomenout na to zlé?