Chlapec s bílou růží

11.

Myslím si, že jsme se stali přáteli.

Dobrými přáteli.

Povídáme si spolu, smějeme se, děláme blbosti a zahradničíme. Jak já rád říkám a ty to přímo nesnášíš, plevelíme kytky. Vždy se urazíš a pár minut se mnou nemluvíš. Ano, pouze pár minut, déle to totiž nevydržíš, jsi strašně upovídaný. Jenže to je právě skvělé. Když si s tebou totiž povídám, bavíme se vždy o zajímavých věcech. Nebo mi to jen tak přijde. Asi by mi přišlo zajímavé, i kdybys šel nakoupit. Ale jestli tohle je láska tak mi to rozhodně nevadí.

Tím se dostáváme k dalšímu bodu. A to je ten, kdy já tě miluju a ty?

Nevím...

Vlastně o tobě vím jen, že máš rád květiny, máš kouzelný smích, že jsi chytrý, vtipný, křehký, takto bych mohl pokračovat dál a dál. V těchto věcech o tobě vím vše. Jsou to věci, které jsem dokázal vypozorovat z tvého chování...ale netuším, nevím, kde bydlíš, kde pracuješ, jak vlastně žiješ.

Ty o mně naopak víš vše. Kde bydlím, kde pracuju, co mám rád, víš i o mé rodině. Prostě vše.

Je skutečně zajímavé, že i přes tolik rozhovorů, které jsme spolu vedli. Jsi mi o sobě řekl vše a zároveň nic.

Ale ani já nejsem úplně slepý. Myslíš si, že nevidím jak se vyhýbáš fyzickému kontaktu. Jak sebou trháš při neznámém zvuku. Myslíš si, že nevidím ty modřiny co schováváš pod oblečením.

Jenže já je vidím a to mě činí, čím dál tím víc zoufalejším.

Zoufalým z toho, že mi nedovolíš ti pomoci...