Chlapec s bílou růží

16.

Nejspíš jsem to neměl dělat. Ano, neměl, ale nelituju. Vždyť ta noc byla dokonalá. I ty jsi to přece uznal. Líbila se ti. Řekls to.

Vím, vím, způsob jakým jsem to udělal, nebyl moc romantický. Vlastně vůbec...

Opít tě ale nebylo vůbec těžké, stačilo jen pár skleniček vína... Jsi vážně tak křehký. Jenže jak jinak bych ti dokázal, že milovat se dá i takto. Vždyť než bys ses k tomu rozhoupal, bylo by nám přes padesát a já takto dlouho čekat nemohl. Sice jsi se mnou chvíli nechtěl mluvit a zašil ses někde na zahradě, možná sázet kytky. Ale jak jsem řekl, uznals to. Uznals, že už byl čas a já mám taky své potřeby. Jen jsi mě ještě varoval, prý ať to už nikdy nezkouším tímto způsobem. Ani nevíš, s jakou radostí jsem ti to odkýval. Dohodli jsme se na sexu jednou týdně. Celkem málo, no hodně málo, prozatím mi to ale stačí, protože, lásko, konečně, konečně jsi můj. Tvé srdce i tělo teď patří jen mně. Ani do toho hloupého parčíku už nechodíš, spíš jsem si nepřál, abys tam chodil. Nechci, aby se ti něco stalo, aby mi tě někdo vzal. Vždyť zahradu máš tady taky a mnohem hezčí, větší. Nakoupil jsem ti vše, co bys potřeboval, dokonce jsem ti sehnal velmi vzácnou odrůdu jedné rostliny. To, abys nemusel sázet ty ošklivé růže. A taky jsem najmul zahradníka, aby ti pomáhal. Vždyť teď jsi můj a pro mého prince jen to nejlepší.

Tohle přece je láska, ne?