Jak jsem už naznačil. Začal jsem znovu budovat parčík. Zpravuji to, co jsem tak lehkovážně zničil.
Nebudu lhát. Je to dřina. Často mám chuť s tím seknout. Zvednout se a odejít. Neviditelná síla mi v tom ale pokaždé zabrání. Nejspíš to je vina. Vina, která mě svou tíhou tlačí k zemi.
Víš, už ti ani nemám, co popisovat. Můj život se stal obyčejným a všedně nudným. Práce a pak park.
Ale na něco hrdý jsem. Možná tomu nebudeš chtít věřit. Stloukl jsem. Ano, sám jsem vlastnoručně vyrobil lavičku. Vypadá jako ta, co tam byla. Ta, na které jsem seděl, když jsem tě poprvé spatřil. Jaká to ironie, že vrže naprosto stejně.
Když na ní sedávám, přijde mi, že se nic nezměnilo. Všechno vypadá stejně. Stejně proto, protože si přesně pamatuji, jak park vypadal. Kde co rostlo. A tam, kde to rostlo, to teď roste znovu.
Narcisky, Afrikány, Lilie, Macešky a další a další.
Sedím tu a doopravdy mi přijde, že se nic nezměnilo. Že se každou chvíli vynoříš a začneš se starat o své dílo.
Jenže není to tak.
Už nikdy to tak nebude.
Tak jako tu chybíš ty, chybí tu i keře bílých růží.
Proč?
Stále jsem totiž nenašel dostatek odvahy.
Odvaha...
Jaké to zvláštní slovo. Označují se jím lidé, co se nebojí. Odvážní lidé. Jenže lidi jako jsem já. Lidé, kteří k tomu najdou dostatek odvahy. Nazývají je zbabělci. Jsou to pro ně lidé, co to vzdali.
Oni ale netuší, jaké to je. Jaké to je, najít k tomu tu odvahu.
Zatím tedy čekám...
Ale neboj, brzy už zasadím keříky. A až rozkvete poslední květ, až parčík bude vypadat přesně tak jako tehdy, tak budu připraven.
To slibuji...
ČTEŠ
Chlapec s bílou růží
Short StoryMěl jsem vše, co jsem jen chtěl. Můj život byl dokonalý. Jenže pak jsem potkal tebe. Jedinou osobu, která mi dokázala takovým závratným způsobem změnit život. Jedinou osobu, kterou jsem nikdy nemohl vlastnit. Osobu připomínající křehkou růži. Jak...
