Znáte ten pocit, když se vám svět rozbije na dvě poloviny? Jako kdyby existovalo jenom Předtím a Potom. Dvě kapitoly knížky, mezi kterými neexistují žádné další stránky. Nic mezi není. Nebylo, nebude.
Třesou se mi ruce, moje srdce tepe, jako bych právě uběhla několik kilometrů tahem. Slyším, jak někdo hlasitě přerývaně dýchá, to asi budu já. Už ani nevím, jak dlouho mi po tvářích tečou slzy. Asi ani nechci vědět, jak dlouho ještě téct budou. Hodiny? Dny? Měsíce? Roky..? Cítím se, jako bych spadla do hluboké jámy bez možnosti úniku. Kdybych tolik necítila svoje stále hlasitěji tlukoucí srdce, myslela bych si, že mi ho někdo vytrhl přímo z hrudi.
Kdo teď jsem? Kým si myslím, že teď jsem? Kam patřím? Jak to všem říct? Jak jim vysvětlit, že ten perfektní pár "Verča a Luky" nikdy perfektní nebyl?
Hlava mi přestává pracovat, asi jako všechny moje orgány. Nebo jsem to tak aspoň cítila. Tři roky. Co mám teď dělat bez něj. Bez něj to už nikdy nebudu já. Zato on je od dnešního večera nejspíš teprve sám sebou. Už se nemusí dál přetvařovat. Může mít koho chce. Za pár měsíců už pro něj budu mít cenu asi jako obnošené roztrhané boxerské rukavice pod jeho postelí. Vlastně počkat, to už pro něj dávno jsem..
Další slzy. Horkost kolem očí a kořene nosu pulsovala stále intenzivněji a já se tomu přestávala bránit. S posledním vypětí sil jsem se vyškrábala na postel, sevřela křečovitě v rukou okraj peřiny a dál už si nic nepamatuju.
♦ ♦ ♦
Probudil mě slabý sluneční svit skrz žaluzie. Asi nemusím zmiňovat, jak moc mě všechno bolelo. Nenamáhala jsem se vstát. Nezmohla jsem se ani na to podívat se kolik je hodin. Vlastně jsem neměla sílu vůbec na nic. Prostěradlo pode mnou bylo mokré od chladného potu. Možná se mi zdály tisíce snů, ale nepamatuju si ani jeden.
Netuším, kolik hodin jsem ještě strávila v posteli, ale už jsem byla tak rozlámaná, že jsem zkrátka musela něco udělat, cokoliv. Natáhla jsem ruku pro deku a spustila jsem nohy na podlahu. Pomalu jsem si sedla a pár minut jen tak koukala do zdi přede mnou. Pak jsem se zvedla a došourala se posmrtným krokem ke křeslu dál od mé postele. Je to jen pár metrů, ale v tu chvíli se mi zdálo jako celá věčnost tam dojít. Zapla jsem televizi. Byla naladěná na stanici Smíchov.
Na tenhle kanál jí naladil on, vzpomínáš? Ještě včera ten ovladač držel v ruce tvůj kluk a ty jsi mu seděla bezstarostně na klíně jako vždycky. Už nikdy to bude jako dřív, slyšíš?
To bylo prvně, kdy jsem ten hlas slyšela. Hlas v mé hlavě, který mě spolehlivě ničil den co den. Neomylně mi hlásil jakoukoliv vzpomínku a omílal ji stále dokola. Musela jsem být vážně bojovnice, že jsem se už z toho nezbláznila.
Každopádně jsem tam zůstala sedět a zírat na ty všechny blbosti několik dalších hodin. Nezasmála jsem se ani jednou. Nějak jsem zapomněla, jaký je vůbec den, datum, kolik je. Všechno se mi vypařilo z hlavy. Takže mě čekala další štreka do kuchyně, kde visel na zdi kalendář stejně jako každý den. Všechny skleničky, papíry, talíře, příbory a jiné krávovinky tam výsměšně ležely a přímo mě vyzívaly k tomu, abych je všechny zničila a rozházela po celé Praze. A já místo toho jenom přišla k tomu kalendáři, pozunula ho víc na levnou stranu, aby nebyl křivě a podívala se na datum. Středa 12.1. 2016.
Šťastný nový rok hlupačko!
Opět jsem slyšela svůj věrný hlas, na který jsem si začínala pomalu zvykat. Takže 11.1. to skončilo. Nešťastné úterý. Neměla bych být ve škole? Podívala jsem se na hodiny nad kalendářem. 14:34. Asi měla. A máma s tátou jsou v práci. Byl tu včera někdo? Vůbec nic jsem si nepamatovala. V tu chvíli jsem si všimla lístku na pultě. Došla jsem tedy k pultu a rozlepila lísteček se stručným úhledných rukopisem. Mamka, řekla jsem si v duchu, je ten nejchápavější člověk na světě.
Milá Verunko,
Určitě si nemusíme obě hrát na hloupé, takže budu psát přímo k věci. Došlo mi, co se ti nejspíš minulou noc stalo a snažím se chápat, jak je to pro tebe těžké. Zůstaň do konce týdne doma, dál už si řekni sama. Všechno můžeme probrat, až se vrátím z práce. Táta přijede v pátek, jako vždycky. Zatím se drž, přinesu ti něco sladkého z obchodu. S veškerou láskou, tvoje maminka ❤
ČTEŠ
Můj malý nový svět.
RomanceJe mi šestnáct a začínám znovu. Po tom, co jsem se v lednu rozešla s mým bývalým přítelem, jako by mi všechno hrálo do karet. A přesto je něco špatně. I přes můj nový pokoj, novou školu, jiné okolí jsem uvnitř zlomená a mé rány může zahojit jenom ča...
