Můj malý nový svět.

Nutno se sebrat #5

„Jak ses měla ve škole, krásko?"
„Neříkej mi tak, vždyť víš, jak to nesnáším!"
„Dobře dobře, už toho nechám,.. krásko."
Řekl a líbezně se usmál. Objal mě rukou kolem pasu, cítila jsem, že s ní jede níž.
„Vážně mě pořád musíš tak škádlit? Počkej večer, to si vyměníme role.."
Najednou jsem zmlkla a rozhlédla se, jestli mojí poznámku někdo neslyšel. Do tváří se mi hnala krev.
„Už se nemůžu dočkat."
Spiklenecky na mě mrknul a přitáhl si mě blíž k sobě.
Otočil si mě tváří k sobě svojí druhou dlaní mi přejel po krku. Cítila jsem, jak mi naskakuje husí kůže. Pomalu jsme se k sobě přibližovali rty, když tak půl centimetru od mých úst řekl tiše: „Miluju tě Veru, jako nikoho na světě."

Trhnutím jsem se probudila. Prostěradlo pode mnou bylo nasáklé studeným potem a měla jsem úplně orosené čelo. Ruce se mi třásly a v břiše jsem cítila hroznou úzkost. Vlastně moc velkou úzkost a začaly mě brát silné křeče. Sotva jsem se doplazila k záchodové míse, když už jsem to cítila v krku. Na poslední chvíli jsem zvedla víko a začala zvracet. Pod mým polonahým tělem jsem cítila ledové kachlíky, které mě tlačily do kolen. Jediné, co ze mě vypadlo byla bílá pěna. Poslední dny jsem toho moc nesnědla. Vlastně nic. Všimla jsem si, že se mi zvýraznily klouby na některých částech těla, ale nic závratného. Tohle nepodstatné teď řešit nechci.

Celá tahle procedura hned po probuzení mě hrozně vyčerpala. Opřela jsem se o chladnou stěnu a začala jsem vzlykat. Můj sen mi v hlavě běžel jako film a nutil mě brečet ještě víc. Když mě přešlo i tohle, odtáhla jsem se zpátky do postele. Tam jsem ležela dalších pár hodin a nedělala prostě nic.

Takhle to dál nejde, i když mi není nejlíp, musím se najíst, trochu upravit a jít něco dělat. Jinak z tohohle zešílím.

Po půl hodině sebepřemlouvání jsem se dokázala zvednout z postele. Ze skříně jsem si vzala dlouhé tričko s nápisem "Nezaměnitelná 9.B" a černé leginy. Moje bývalá třída nebyla perfektní, ale co bych teď dala za to být ještě s nimi. Ten ústav, co mě čeká je peklo.

Dokázala jsem si vzít jablko se suchou houskou a natočit si skleničku vody. S námahou jsem to do sebe všechno nacpala a šla jsem si připravit něco do školy. Už byla neděle. Poslední dny jsem proseděla nepřítomně u televize a knížek. Když jsem před spaním přemýšlela, došla jsem názoru, že můj brzký rádoby radostný záchvat úklidu a přestavování pokoje byl unáhlený a nejspíš přicházím o rozum, ale to nevadí. Pro všechny ve škole už asi blázen dávno jsem, ne?

Jediné, co mě dokázalo upřímně uklidnit, byly romány Jane Austenové. Mám úplně všechny a čtu je stále dokola. Moje útěcha, moje zátiší, moje všechno.

Sedla jsem si ke stolu a vyndala jsem si pár učebnic. Chvíli jsem si četla obsah nových témat a snažila si aspoň něco zapamatovat. Touhle činností jsem strávila prakticky celý den.

Když moje mamka přišla z práce, většinou mě nechávala samotnou. Taky se mnou ale trávila asi hodinu, možná hodinu a půl, když jsem chtěla. To bylo fajn. Hodně jsem jí toho řekla. Utěšovala mě, a pak zase já ji kvůli práci. Kdyby naše rodina měla psané dějiny, tohle by byly nejspíš ty takzvané Temné časy. Táta měl přijet v pátek, ale asi se musel kvůli něčemu v práci zdržet o pár dní déle. Už se těším, až přijede, bude to můj velký důvod, proč se usmívat.

Jenže zpátky do reality. Najednou byla neděle večer, konec mojí osobní rekonvalescence v pohodlí pokoje. Dochystala jsem si do tašky a chvíli jsem tam jen tak stála a sama sebe zjišťovala, že budu v pohodě. Obalím se těmi posledními zbytky nervů, které ještě najdu a zvládnu to. Tedy doufám a prosím, že to zvládnu. S tou myšlenkou jsem i usnula. Prosím.

♦ ♦ ♦

Zatlačím rukama do těžkých železných dveří od domu a vyrážím vstříc chladnému ránu. Na zastávce skoro nikdo nebyl, ale když přijel autobus, neměla jsem si kam sednout. Když ten dopravní prostředek plný lidí, kteří mi přišli to ráno tak odporní zastavil na mé zástavce, konečně jsem odtud vystoupila.

Mezitím, co mě moje stále slábnoucí nohy vedly směrem ke škole, přemýšlela jsem. O svém oblečení, jestli není okaté, když je všechno tmavé a volné, aby mi nebylo vidět i po tak krátké době vyhublejší tělo. O svém obličeji, jestli není nápadné, že mám na sobě tak kýbl make-upu, aby nebyli vidět moje napuchlé oči a černé kruhy pod nimi. O svém chování, jestli tenhle den vůbec vydržím, jestli mě budou litovat, nebo si ze mě dělat srandu, jestli se do toho nechám vtáhnout a udělat z mého rozchodu větrné tajemství, nebo jedli kolem sebe postavím imaginární zeď a budu je všechny odmítat.
Hlavou se mi hnalo hodně věcí a kolem mě míjely temné siluety stromů až příliš enormníh pro město, jako je Praha. Než jsem se nadála, stála jsem před hlavním vchodem do mojí školy.

Tak jo, pojďme. Zaznělo mi v podvědomí a já vkročila s hlavou skloněnou hluboko k zemi přímo do vstupní haly. Jakoby moje špičky od bot byly ta nejzajímavější věc na světě. Do nosu už mě praštila ta známá vůně všemožných barev a materiálů, jenže už mi nepřipomínala domov. Spíš místo, odkud chci za každou cenu vypadnout.

Ahoj všichni,
Tohle je zase kratší kapitolka, ale určitě napíšu zase nějakou delší, protože si myslím, že tyhle krátké útržky za moc nestojí. Co myslíte vy, co vám víc vyhovuje? Byla bych vám všem moc vděčná za jakoukoliv odezvu. Určitě mi dejte vědět, jestli se vám příběh líbí, jaká délka kapitoly vám vyhovuje. Ráda vyhovím.
Zatím velice děkuji za všechny hvězdičky a přečtení, jste neuvěřitelní. Budu se snažit psát každý den!
Zatím se mějte krásně, vaše Danča.