Můj malý nový svět.

Sbohem minulosti #15

*Z Vítkova pohledu*
Hned, jak mi Verča položila telefon jsem se zvedl zpod několika peřin a začal jsem uklízet značně těžké balení barev na stěny v různých zářivých odstínech do komody mezi trička a kalhoty.

Za dobu, kterou jsem Very znal jsem se naučil hned několik věcí o jejím chování při telefonování.
Za prvé - když déle neodpovídala, dost možná absolutně nevnímala většinu věcí, které jsem řekl.
Za druhé - když mluvila hodně rychle, myslela dřív, než stačila mluvit, tudíž její slova trochu postrádala smysl, ale po delší době už jsem si dokázal odvodit, jakou myšlenku v sobě její nápady mají.
Za třetí - a to jako třeba právě teď - když velice brzy zavěsila s větou "přijdu brzy", přijde dřív, než se stačím pořádně rozkoukat.
Všechny ty věci na ní mám skutečně rád, její charakter mě nikdy nepřestane nudit ani udivovat, ale právě v tento okamžik jsem potřeboval být sám. Jenže to jí říct nemůžu, nemůžu jí teď obecně trápit svojí osobní válkou.

Má toho tolik, stojí před ní celý svět a ona mu musí čelit sama a bez Lukáše. Konečně začne žít na jiném místě, to jí může opravdu hodně pomoct se odpoutat od starých vzpomínek, které tu na ní jistě číhají za každým rohem. Teď jí zkrátka nemůžu přitěžovat, musím jí pomoct. Slíbil jsem sám sobě, že jí všechno řeknu, až se věci trochu uklidní, přestože jsem si nebyl jistý, co bych jí vlastně měl říct..

Rozhlédl jsem se po pokoji a ujistil se, že nic nevypadá nijak zvlášť podezřele. Došel jsem zpátky k posteli a sedl si doprostřed matrace. Nohy jsem si zkřížil do tureckého sedu a sebral z komody jeden štětec. Než Very přijde, chtěl jsem přemýšlet, jak do všech těch temných maleb zapracovat nádech něčeho nového, jaká metafora, napadlo mě. Všechna ta černá barva kolem mě je jako můj dosavadní život, je pokroucená do různých tvarů, tváří a věcí, ale je to pořád černá. Je falešná. Ty různé barvy v plastových kelímcích, které na mě čekají v komodě, jsou jako moje myšlenky posledních pár měsíců, nové a neotřelé. Jsou tak krásné, barevné, lákají mne jimi přetřít celý svůj pokoj, všechnu tu černou a vyčarovat s nimi mojí pravou tvář, jenže..

Představil jsem si dav lidí v černém. Všichni z toho davu měli černá trička, tílka, boty, ponožky, klobouky, košile, svetry a vůbec všechno oblečení. Byli stejní a nevěnovali si nijak výrazu pozornost, až dokud se mezi nimi neobjevil chlapec se žlutým tričkem, puntíkovanými zeleno-fialovými kalhotami a křiklavě červeným batohem s modrými květy. Tak jsem se nyní cítil mezi svými myšlenkami. Zatím to bylo jen v mojí hlavě, ale co kdyby to bylo skutečné? Rozhodně by mohlo, ale když mě napadne, co všechno by se mohlo stát..

Z předsíně se ozval Verčin hlas, volala na mámu, ale ta mám dojem zrovna spala, takže neodpověděla. Pak jsem zaslechl spěšné kroky a v mžiku stála u mě v pokoji.

Přes ramena měla ledabyle přehozenou bílou mikinu a na bocích se jí vší silou držely starší černé džíny, které by bez pásku zcela jistě spadly. Přes ruku měla přehozených několik šatů a užasle se rozhlížela se po mém pokoji. Nad tím pohledem se mi zvedly koutky úst, vždycky vypadala tak fascinovaně, jako by se mým malbičkám nevyrovnalo nic na světě.

Prohodil jsem něco v tom smyslu, aby se šla převléct a něco vtipného k tomu, aby na mě nebylo tolik vidět, že jsem víc ve svojí hlavě, než tady v pokoji. Spokojeně se usmála, a když se otočila, upřel jsem pohled na svůj štětec. Špičkou palce jsem přejel po jeho jemných štětinkách na konci a zase se ponořil do myšlenek na barvy čekající v šuplíku.

Ze zamyšlení mě vytrhl Verčin zvědavý hlas.
,,To je Matyho růžička?“
Do háje!
Úplně jsem zapomněl, že mi leží na stole. Škubnul jsem sebou a vstal z postele, protože už jsem nesnesl dál ležet.