Můj malý nový svět.

Kamarád #6

Tiše jsem se brouzdala chodbou až k mojí skříňce. Snažila jsem se nevnímat nic kolem sebe, jenom mě samotnou, moje oblečení, boty, klíče a skříňku.

Byla maličká z tenkého zeleně nalakovaného plechu. Původní lak se za ta léta už začal sloupávat.

Někdy mívám dny, kdy mi přijde, že všichni lidé kolem mě se na mě dívají s pohrdavým výrazem a každý z jejich pohledů se mě snaží soudit. V ty dny jsem nejradši sama a nenávidím celý svět za to, že na něm musí žít tak bezcení a jednoduší lidé bez mozku. Když už v takový den (nebo dny) musím někam jít, snažím se být neviditelná. Tak tichá a introvertní, aby si mě nikdo nevšiml. Přesně tak jsem se teď snažila chovat a neopouštěla mě myšlenka, jak dlouho se tak ješte budu chtít chovat.

Mezitím jsem si tiše a rychle sundala boty a budu a snažila jsem se zamknout skříňku. Jakmile se s hlasitým cvaknutím zavřela, nadskočila jsem leknutím, přímo za ní stál můj kamarád Vítek.

S Vítkem jsem si povídala už od začátku roku, nebyl to klasický typ kulka, pod kterým bych si představovala svého kamaráda. Je to moc pohledný kluk, má tmavě hnědé oči v barvě kávové sedliny, věrně symetrické obočí, pár pih na nose, plné rty, špinavě bond vlasy a něžně vyrýsované svaly. Kdo by řekl, že bych si začala povídat s někým takovým, kdo bude nejspíš v kolektivu nejuštěbetanějších dámiček s vlivnými rodiči a vysokými podpatky? Jenže on měl na víc a také se vysokonohým blondýnkám nelíbil jeho styl vyjadřování a chování. Byl uzavřenější a stále začtený v knihách, které s sebou svědomitě všude nosil. Ani dnes nezklamal a měl v podpaží zastrčený předválečný svazek Jindry.

,,A-ahoj Vítku.“ Breptla jsem a v duchu jsem se proklínala za to, že nedokážu líp skrývat, jak se cítím.
,,Ahoj Very, proboha, ty teda vypadáš..“ na konci věty se zadrhl podobně jako já a přejel mou postavu lehce zvídavým, ale spíš ustaraným pohledem. V očích se mu třpytilo žluté světlo žářivek nad skříňkami.
,,Hrozně, vypadám hrozně, já vím.“ Řekla jsem trochu příkřeji, než jsem chtěla a on se na mě stejně zadíval soucitným pohledem věrného kamaráda.
,,Promiň mi to, mám to teď fakt těžký.. teda.. je toho na mě moc, víš? Zůstaneš se mnou dneska?“ Lámala jsem slova jedno přes druhé a přišla jsem si trochu trapně.
,,Vím, to bude v pohodě, uvidíš, jo a zůstanu s tebou, když budeš chtít.“
Jeho odpověď mě hodně uklidnila a vyšli jsme chodbou k výtvarné učebně.

První hodinu jsme měli dějiny umění a já se posadila s Vítkem až do poslední zadní lavice. Bledě modré stěny mi připadaly jiné, než dřív. Už mi nepřišly krásné, ale měla jsem pocit, že by se měly přetřít. Staré lavice, které měly každou nohu jinak dlouhou a guma, která měla chránit dřevotřísku byla už několik let bůhví kde už mi nepřipadaly "umělecky zajímavé", ale naprosto bezcenné a na vyhození. Prostě bylo všechno jako bez barvy, bez jiskry.

Bylo tak po půlce hodiny, když si Vítek všiml mého výrazu a hřbetem svého ukazováčku mi nenápadně přejel po zápěstí. Otočila jsem se na něj a vyloudila ze sebe unavený úsměv.

Jeho malé něžné gesto a on sám mi připadal tak důvěrný, tak známý a bezpečný, že se mi chtělo až brečet, kolik jsem toho za pár dní ztratila. Jeho ale neztratím, bude tady moje jistota a záchranná kotva až do konce roku. Ve volných chvílích jsem přemýšlela nad školou a rozhodla jsem se už nadobro, že tady déle než do konce roku nezůstanu. Ještě nevím, kam půjdu, ani jak se to všechno provede, ale tady zůstat jednoduše nemůžu. To by nešlo. Pamatuju si, jak na mě Lukáš čekával před školou a holky mi ho záviděly. Záviděly mi jeho, jeho krásu, jeho lásku, náš dlouholetý vztah. Trochu mě pomlouvaly, jak může mít taková obyčejná zrzka někoho tak krásného, ale na tom mi nezáleželo, když jsem měla jeho. Teď už tam nikdo nikdy čekat nebude. Můj štít oproti pomluvám ostatních holek se mi rozpadne společně s jeho iluzí a jeho ochrana vyprchá společně s jeho absencí.

Z hlubokých myšlenek mě vytrhlo zvonění a my se přemístili do výtvarny, kde jsme měly zůstat až do konce celého vyučování, protože pár učitelů chybělo. O přestávce jsem si položila hlavu na lavici a povídala jsem si s Vítkem. Když viděl, že se mračím a jsem v mysli ještě trochu někde jinde, s tlumeným smíchem mi sundal pantofle a vzal si moje mohy do klína. Někdy mě jen tak štípnul, nebo polechtal a na malou chvíli se mi zdálo, že jsem se znatelně uvolnila z věčně křečovitého a smutného postoje, který jsem posledních pár dnů měla.
,,Chceš dneska doprovodit domů? Můžu ti půjčit sešity na dopsání, říct úkoly a tak. Aspoň příjdeš na jiný myšlenky..“ řekl a usmál se na mě.
,,To by bylo fajn, děkuju.“ Odvětila jsem mu a oplatila úsměv, i když asi zdaleka ne tak zářivý, jako byl ten jeho. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem mu vlastně ale celé dny nic nenapsala, ani nedala nijak vědět a přesto všechno ví. Odpověď byla zřejmě jasná, Klára, ale přesto jsem chtěla vědět aspoň trochu víc.
,,Jak ses to vlastně všechno dozvěděl?“ Zeptala jsem se a stále nechávala nohy na jeho klíně.
,,Klára to řekla pár holkám, že jsi jí napsala, že jste se rozešli s Lukášem a ony hned začaly řešit, jestli ty s ním, nebo on s tebou a začaly docela vášnivý diskuze. Párkrát jsem se jim do toho vmíchal, že to není jejich věc ani veřejný téma, ale moc pozornosti mi nevěnovali.. promiň.“ Říkal a přitom zalétl pohledem ke Kláře, která seděla na stole ve druhé lavici malé třídy se starými okny, povídala si nesrozumitelně s pár holkami a rádoby neokatě po nás pokukovala. Přesně tohohle jsem se bála, ale když jsem tu najednou byla s Vítkem, jakobych měla po ruce druhý imaginární štít vůči pomluvám a nepříjemným pohledům.
,,Neomlouvej se, vůbec jsi se do toho nemusel kvůli mě namáčet. Neměla jsem jí nic psát, nevím, co mě to popadlo..“ řekla jsem vstřícně a z jeho tváře jsem očima ulpěla na výtvarnických potřebách.

Najednou začalo zvonit, já shodila nohy z Vítkova klína a rychle si přes sebe hodila plášť, který tu z nějakého důvodu nosí všichni, kteří pracují s barvami. Všichni se zvedli a do třídy vstoupil učitel Grábek, který nám zadal práci, jakým stylem máme malovat a vzal si ze své brašny hrušku, dva ořechy a hrneček oblého tvaru. Následně všechny tyto věci položil na stolek před nás, jako předlohu a my se dali mlčky do práce.

Ahoj všichni! Zdravím po delší době zase u nové kapitoly. Před pár týdny se mi naprosto přetrhla niť a stalo se taky spoustu věcí, díky každým jsem neměla ani chuť, ani čas psát. Teď budu mít ve škole hrozný fofry, takže nevím jistě, jestli se mi bude dařit zase v bližších pár dnech něco napsat, ale tak už to na střední chodí. Takže se vám omlouvám, že dlouho nic nevyšlo, ale snad už budu mít víc času. Doufám, že se vám kapitola líbila a ještě to se mnou nevzdáte.
S láskou, vaše Danča.