Můj malý nový svět.

Musíme ti něco říct. #8

Netrvalo dlouho a odzvonilo i poslední hodině. Všichni začali horlivě uklízet, umývat svoje štětce, šušit lavice od vlhkých skvrn od barev, vody a všeho možného. Odevzdali jsme svoje práce a měli jsme konečně volno. Většina lidí se vyřítila ze třídy vskutku bleskurychle. Někteří šli ještě na oběd, jiní zase rovnou domů. Já si oběd neobjednala a Bůh ví, jak dlouho si ho ještě budu odpouštět. Nemám na jídlo stavěný žaludek, aspoň teď ne. Vítkovi jsem slíbila, že na něj počkám u skříněk, zatímco bude na obědě a on na oplátku breptl něco o tom, že si pospíší, ať nejsem moc dlouho sama.

Pomalu jsem se oblékla a všude kolem mě to přestávalo šumět s odchodem posledních studentů. Najednou jsem tak o dvě řady skříněk dál slyšela tlumené hlasy, nejspíš patřily nějakým dívkám. Z takové dálky a s mírnou ozvěnou jsem nevěděla, jestli podle hlasu poznám o koho jde, ale nezajímalo mě to. Nepotřebuju poslouchat cizí rozhovory. Takže jsem jejich rozhovor neposlouchla, dokud mě do uší nepraštilo moje jméno.
S nakrčeným obočím a mírnými obavami jsem se zády přitiskla k poslední skříňce v řadě a nastražila všechny smysly.

,,Zajímalo by mě, co jí rodiče napsali do omluvenky,“ říkal jeden hlas. Stále jsem nevěděla, o koho jde, ale byl mi něčím povědomý.
,,Co třeba "nervový zhroucení z důvodu extrémní dezorientace v realitě bez přítele, který naší dcerce kryje zádíčka?"“ Ozvala se salva zlomyslně znějícího smíchu. Ztuhla jsem na místě, už jsem s jistotou věděla, že mluví o mně.
,,Chudinka, asi ho už přestalo bavit se snažit o to, aby mu dala. To mu teda trvalo, aby mu došlo, že ta nedá snad nikdy nikomu, skončí jak stará panna s knihou v ruce, tyvole!“ Další várka pronikavého smíchu. Svíral se mi žaludek a oči se mi zalily horkými slzami. Přemýšlela jsem, kde Vítek vězí a jestli nevyrazím bez něj.
,,No, třeba dá tomu jejímu knihomolovi, beztak jsou oba stejně ujetý. Se k sobě nějak měli dneska, třeba spolu něco maj a ten borec to už nechtěl snášet.“
V tu chvíli mi to došlo, ti, co se baví na můj účet jsou z mojí třídy, protože nikdo jiný nás dneska nemohl vidět. Přemohla jsem se a na vteřinu jsem se podívala zpoza skříňky za hlasy. Jistě. Byla to Klára s její kamarádkou Anetou Vávrovou. Obě moje spolužačky. Než by měly šanci mě vidět, zalezla jsem zpátky a zakousla jsem se do rukávu svojí mikiny. Mezitím hlasy zeslábly a s klapnutím vchodových dveří utichly nadobro.

Na tvářích mě pálily návaly slz a ani jsem je nestíhala všechny utírat. Chodbou se rozlehlo rychlé pleskání pantoflí o podlahu a přiběhl za mnou Vítek.
,,Promiň, že mi to tak trvalo, na odchodu mě zastavila Pokorná a chtěla hned doplnit nějaký známky, takže jsem musel ještě za ní a.. Very?“ udýchaně sám sebe přerušil ve vodopádu slov a jeho výraz se změnil z mírně rozjařeného na šokovaný a soucitný. Přišel ke mně a já sklopila pohled k zemi, jakoby mi to mohlo pomoct.

Seděla jsem na chladné ušmudlané zemi a zády jsem se stále opírala o poslední skříňku. Vítek si ke mně kleknul a jednou rukou mi utřel slzu na tváři i s trochou řasenky. Zvedla jsem k němu skelné zarudlé oči a on mě lehce objal.
,,Ššš, to je dobrý, jsem tady pro tebe. Omlouvám se, neměl jsem to ze sebe tak chrlit, hlavně jsem měl přijít dřív..“
,,To je dobrý, Víťo, musel jsi tam jít. Nemohl jsi to vědět..“
,,Co vědět? Co se stalo?“ Zeptal se ustaraně a palcem mě hladil po rameni. Trochu se odtáhl, aby mi viděl do očí.

Tak jsem mu to všechno řekla, a když mě doprovázel cestou domů, vymýšleli jsme, co podnikneme, aby se podobné věci už neopakovaly, nebo abych byla schopná to ignorovat. Šli jsme bok po boku a v autobuse seděl těsně vedle mě. Dřív bychom si k sobě nic podobného nedovolili, a to mě nutilo přemýšlet, jestli nedělám chybu a co se to mezi námi dvěma vlastně děje.

Vzápětí jsem tu myšlenku ale zaplašila do pozadí. Teď jsem se nechtěla trápit dalšími věcmi, natož prakticky neopodstatněnými. Už se můžu ke komukoliv chovat jak chci, nemám závazky, nemám žádné jistoty, nemám nic. Vítek je moje kotva v obří přímořské bouři, která se ve mně odehrává a já se na něj můžu spolehnout. Můžu ho mít u sebe kdy chci, a protože mě má očividně rád, bude u mě vždycky, když budu chtít. Aspoň skoro vždycky.