Můj malý nový svět.

Zpátky na nohou #3

Ráno jsem se pomalu vzbudila s řádně zalomenou hlavou. Určitě mě bude bolet za krkem. Moje levá noha se už na úzký parapet nevešla a tiše ležela na ledovém topení. Krom mojí nohy jsem byla ale zmrzlá celá. Zvedla jsem se a soudě podle světla za žaluziemi, asi už bude den. Když už jsem stála pevně nohama na zemi, vytáhla jsem žaluzie a chvíli si připadala jako upír. Světlo, fuj.

Mamka už byla v práci, tak mě napadlo, že dnešek věnuju lepším činnostem, než je bolestné vzpomínání a zbytečné myšlenky na to, co by mohlo být kdyby.. Za tyhle dva podivné dny jsem se naučila jednu věc, slovo kdyby je to nejzbytečnější slovo, které existuje.

Vzala jsem si čisté oblečení, chundelaté pantofle s vánočními motivy a odebrala jsem se do kuchyně. Je čtvrtek, 9:34 hodin ráno a za okolností, které by mi vyhovovaly nejvíc bych si zase pěkně zatáhla žaluzie, pustila si nějakou klasickou hudbu, zahrabala se hluboko do peřin a brečela, nebo spala. Jenže už bych se měla vzpamatovat aspoň z těchhle blbostí. Za pár dní v pondělí mě čeká peklo, a tak se na něj musím trochu připravit.

Udělala jsem si snídani, spíš formálně, aby tu tak hezky ležela na stole a já měla svojí první denní činnost za sebou. Nějaké kafe a chleba s džemem. No doopravdy jsem snídala jenom to kafe. Na jídlo je času dost.

Při usrkávání toho báječného nápoje jsem se psychicky připravovala na návštěvu koupelny. Nejsem si úplně jistá, jestli se chci vidět. Možná jsem tak trochu prase, ale od úterního večera jsem tam nebyla a díky Bohu u sebe v pokoji nemám zrdcadlo. Jenže dneska mám seberealizační den a k tomu asi zrdcadlo, pasta na zuby a hřeben patří.

Asi za deset minut jsem položila na pult prázdný hrnek a vydala se ke koupelně tempem, jako bych měla jít na šibenici. Což když si to tak vezmeme od sebe nemá moc daleko, poprava a můj odraz v zrcadle.

Otevřela jsem bílé dveře do koupelny, rozsvítila jsem a do očí se mi zaleskly modrobílé kachle. Udělala jsem naslepo tři kroky a rukama jsem se chytila umyvadla. Tak jo, na tři otevřu oči. Raz, dva, tři... No ty bláho.

Nebylo to nakonec tak hrozné, ale pořád jsem od mrtvoly neměla daleko. Pod očima jsem měla černé kruhy, podpořené barvou od rozteklé řasenky, samotné zelenohnědé oči jsem měla zarudlé a nějak.. jiné než před pár dny, kdy jsem svůj odraz viděla naposledy. Prázdné, řekla bych. Tváře mi trochu zbledly a zúžily se. Obočí mi trčelo na všechny strany a moje rudé (zrzavé, ne obarvené na červeno) vlasy vypadaly jako jeden obří dred. Všechno dohromady to vypadalo zle. Ale ne příliš zle. Ještě nejsem odepsaný případ, to je fajn.

Nejdřív jsem si rozčesala vlasy a zkontrolovala se. Lepší. Pak jsem si je stáhla do culíku a šla si vyčistit zuby. Dalo mi práci udělat ústy takový ten tvar, který musíte udělat, abyste si vyčistili vážně všechny zuby. Vypadá totiž, jako když se člověk široce směje a já se ještě smát nechci. Potom jsem si opláchla obličej, odlíčila si zbytky řasenky a zhluboka se nadechla. Když jsem se na sebe podívala naposledy, vypadala jsem skoro stejně jako před tím. Z toho se mi chtělo brečet, tak jsem radši z koupelny odešla.

V pokoji jsem si do repráků pustila po delší době něco jiného než depresivní klasické skladby. Myslím, že to bylo album od Troye Sivana. Nic přímo radostného, ale pořád veselejší než to, co hrálo před tím.

Ustlala jsem si postel, urovnala si učebnice a sešity na stole, uklidila jsem klávesnici do poličky pod monitorem, kde se dalo jsem utřela prach a jak nějaký blázen jsem všechny pohyblivé věci přesunula někam jinam. Třeba jen o pár centimetrů, dělalo se mi líp, když už věci měli svoje nové místo, "Potom". Když už jsem nemusela dýchat stejný prach, jako "Předtím".

Když asi po hodině a půl vypadal můj pokoj tak čistě, že by se tu dalo jíst ze země, stoupla jsem si do dveří a koukala na to všechno. Ještě něco, řekla jsem si. Vzala jsem svojí postel a přesunula jsem jí pod okno s parapetem. Televizi s křeslem jsem taky posunula jinam, komody a skříně taky. Kdybych měla barvu, určitě bych tu i vymalovala, ta dětská zelená mě irituje už delší dobu a konečně mám důvod. A asi to i časem udělám.

Setřela jsem si pot z čela a posadila se na postel. Tohle bude dobrý, já budu v pohodě, všechno se časem spraví a já budu mít nový život. No, v tu chvíli jsem netušila, jak moc nový ten život bude.

Zdravím moji milí čtenáři, už je tu pěkných pár přečtení a já Vám všem moc děkuju, hodně to pro mě znamená. Každopádně bych byla nesmírně vděčná, kdybyste mi dali nějak vědět, jestli se Vám takový příběh líbí. Začátek bude asi trochu nudný, nebo maličko depresivní, ale nějak to začít musím a taky jsem se nechala pro napsání téhle věci inspirovat skutečnými událostmi, a proto nejspíš nebudu nic měnit. Pro upřesnění, žádný z uvedených lidí v tomhle příběhu není skutečný, žádné místo a konkrétní škola také ne. Když v budoucnu budu popisovat nějakou cestu, v reálném životě nejspíš nebude nikam vést. Ne že bych si myslela, že to budete nějak hledat nebo zkoušet, ale chci se jen vyvarovat komentářů, že se nevyznám v Praze a podobně. Takže všem předem moc děkuji za Váš čas, komentáře a votes. Mám Vás všechny moc ráda, všechno psaní a ohlasy mi dělají velkou radost.
Vaše Danča.