Můj malý nový svět.

Schůzka #16

*Z Vítkova pohledu*
Nervózně jsem si hrál s tužkou v ruce a hlavou se mi honilo tolik věcí, že jsem stejně nechal skicák na stole a pochodoval pokojem sem a tam. Přišel jsem si trochu jako myš ve sklenici od okurek, protože můj pokoj není zrovna nijak zvlášť prostorné místo.
Ze stěn na mě zíraly tváře lidí i zvířat, kterými byla pokryta celá místnůstka. Otevřel jsem okno, znovu si přerovnal všechny věci na stole, srovnal jsem si štětce podle velikosti a podruhé jsem si ustlal. Když mé ruce položily natřepaný polštář na své místo, zavřel jsem oči a pomalu vydechl všechen vzduch z plic.
,,Je to v pohodě, Vítku, o nic nejde.“ Ta slova mi hlavou zněla jako mantra pořád dokola, až začínala postrádat smysl, ale držel jsem se.

V tu chvíli mi hlasitě zabrněl mobil na desce stolu, a to mě rázně vytrhlo ze zamyšlení. Už je tady...
Rychle jsem přiskočil a přesvědčil se, že je to skutečně on.

Pořád jsem nemohl uvěřit, že jsem tohle připustil, ale nejde to jinak. Potřebuju odpovědi od někoho, kdo to zažil.

Autobusy přijíždějící z okolí Prahy mají jednu ze svých cílových zastávek nedaleko od mého domu, takže stačilo pár minut rychlé chůze a byl jsem na místě.

Všude kolem bylo nespočet lidí, jeden přes druhého se valili každý na jinou stranu a já se chtě nechtě stal toho chaosu součástí.

Slunce neúprosně pálilo, až se mi černé tílko lepilo mezi lopatky. To asi nebyla nejlepší volba si brát černé tričko, když není na obloze jediný mrak, který by mu na chvíli zakázal svítit na všechny strany.

Někdo mi šlápl na nohu a někdo další mě nejspíš záměrně dloubnul do žeber loktem, protože jsem se dral davem na opačnou stranu, než šla většina. Zaklel jsem něco naštěstí nesrozumitelného, protože jsem kousek od sebe najednou uslyšel známý výše posazený tón hlasu, až to štípalo do uší, když zaječel.

,,Můžete se laskavě přestat tak ohánět lokty? To bolelo, jasný? Co si o sobě myslíte? Nejste jediný, kdo tu někam spěchá a vidíte snad, že mají ostatní zapotřebí do všech dloubat?“
Když jsem se ohlédl a strčil mě další člověk do ramene, uviděl jsem vysokého kluka vyčnívajícího z řídnoucí tlačenice. Světle hnědé vlasy, které mu padaly do očí mu sluníčko vybarvilo skoro až do zrzava, šedomodré oči mu zlostně svítily a bílé tričko s nažehlenou duhou na srdci z něj dělalo jeden z nejvýraznějších bodů mezi všemi ostatními.

Před ním stál starší obtloustlý chap, který se na Matyho mračil tak, až měl z čela jednu velkou vrásku a začínal cenit zuby.

Rychle jsem se vydal směrem k nim a za pár vteřin už jsem stál mezi tou rozhořčenou dvojicí.

,,Ty jeden nevychovanej..“ začínal nadávat ten chlap, ale já se před něj postavil a ukázal mu dlaň v gestu, ať přestane. Otočil jsem se na Matyho, který už přesměroval svůj pohled na moji tvář, nepatrně zjihnul a polohlasem mě pozdravil.

Otočil jsem se zpátky na staršího ničemu a periferně jsem si všimnul, že už tu je jen velice prořídlý dav posledních cestujících. Ten člověk o půl kroku ustoupil, vzal do ruky svojí tašku, a když už jsem si myslel, že se má k odchodu, vztekle a nenávistně procedil skrz zažloutlé zuby: ,,Buzny!“
Vyvalil jsem oči na již odcházející zavalitou postavu a cítil jsem se, jako by mi tou poznámkou vrazil nůž přímo do hrudníku. Přišlo mi, jako bych měl vyražený dech a nebyl jsem se schopný pohnout, dokud se mi kolem předloktí nesevřely tenké prsty a nezačaly mne tahat směrem pryč z toho místa. Malátně jsem se doplácal až na nejbližší lavičku, kde jsem se posadil a Maty vedle mě.

Chvíli jsem jen vdechoval teplý vzduch okolo sebe a všechno jsem slyšel jako pod vodou. Pár vteřin zabralo, než jsem si uvědomil, že Matyáš vlídným hlasem opakuje moje jméno a stále svírá mé předloktí. Podíval jsem se na jeho prsty položené na mé kůži a jedním přiměřeně silným pohybem ruky jsem ho ze sebe setřásl. Pohlédl na mě, jako bych mu ublížil, ale hned ten pohled zamaskoval neutrálním.