Můj malý nový svět.

S pravdou ven #20

*Z Verčina pohledu*
Rána se opakovala jako na zaseknuté filmové pásce a brzy přišel pátek, který uzavíral můj první týden v nové škole. Rozhodně ještě nepřišel žádný studijní dril, který mimochodem v nejbližší už čekám, ale mohla bych tomuhle týdnu dát tolik přívlastků, že by to nikoho nebavilo ani číst.

Ráno jsem si s úlevou oddychla, když jsem zjistila, že v tramvaji není nikde v dohledu Sebastián. Už jsem uhasila naprosto všechny plamínky optimismu, které jsem chovala ohledně jeho charakteru. Je to bezpáteřní idiot a nemůžu ho vystát. To je úplně všechno, co k jeho osobě stačí člověku vědět.

Z jistého důvodu mě naprosto nenávidí. Pozdrav, který jen tak pro zajímavost vysloví jenom kvůli Tobiasovi, na mě vždycky prskne tak otřesným způsobem, že mi rovnou může zanadávat a vyšlo by to nastejno.

Další věc, kterou nechápu, a zřejmě nikdy nebudu, je Tobiasův vliv na toho člověka. Důvod jejich přátelství jsem si vyložila jako jedinou Tobiasovu chybu. Jistě, říká se, že se protiklady přitahují, ale není tohle přeci jen extrémní?

Když jsem přicházela ke škole, ovanul mě studený vítr.

Chladná rána v létě jsou jedna z nejkrásnějších maličkostí, kterých si člověk ani nevšimne, protože nejsou krásná v tradičním slova smyslu. Jsou jako malé zázraky, mezi květy v trávě a na pavučinách mezi větvemi stromů vyčarují maličké kapičky rosy, které se třpytí v ranním naoranžovělém slunečním svitu jako rozsypané diamanty, které nikdo neběží posbírat. Také vzduch voní jinak, čistě a vlhce.

První dvě hodiny nás čekala matematika s občanskou výchovou, a pak následovaly obvyklé předměty, které ovšem nezahrnovaly ty odborné. Předposlední hodinu jsme měli češtinu, tudíž jsem čekala monotónní výklad našeho stařičkého učitele, ale opět jsem se v něm spletla. Zjistila jsem, že naše škola má vlastní knihovnu, kterou můžeme využít ke studijním účelům (jak jinak také).

Pro nás s Tessou snad nemohla existovat lepší zpráva, takže jsme se na sebe spiklenecky usmály a od té doby jsme věděly, kde budeme trávit všechen volný čas.

K našemu velkému úspěchu (jen nás s Tess, v dnešní době přeci čtou většinou jen blázni, jako jsme my dvě) nám učitel pokynul, abychom se pokud možno tiše shromáždili u dveří a o chvíli později jsme mlčky procházeli školními chodbami směrem k oné úžasné místnosti.

Nevím, jaký obrázek jsem si v hlavě stihla za těch pár chvil pod pojmem školní knihovna představit, ale to, co se přede mnou rozprostřelo za obyčejnými krémovými dveřmi s oprýskaným lakem, jsem rozhodně nečekala.

Vkročila jsem váhavým krokem do poměrně rozlehlé místnosti s přes dva metry vysokými policemi, které se pod vahou starých svazků klasické literatury prohýbaly, div se nepodlomily. Uličky mezi policemi byly úzké, ale měly své kouzlo, které v dnešní době umí lidé jen těžko ocenit.

Zjistila jsem, že tu jistá paní učitelka češtiny, kterou nemáme, udržuje úzkostlivý pořádek a řád v knihách a nestrpí žádné "nepořádné pubertální výrostky" - ano, přesně tak nás nazývá - aby jí ztráceli knihy, které jsou jí drahé jako vlastní děti. Časem jsem se také dozvěděla, že více než polovina knih jí patří a půjčuje je jen ze své vlastní dobré vůle. Proto tu také bylo zavedeno jedinečné "pravidlo přezíravosti". Tudíž pokud se paní učitelce někdo nelíbil, nemusela udávat důvod, proč mu nebo jí knížku nepůjčí.

Když nám tato učitelka všechno pečlivě přednášela, naklonila jsem se k Tess a nejtiššeji jak, jsem uměla, jsem se jí zeptala: ,,Myslíš, že se jí budeme líbit? Chápeš, nechci kvůli její paranoidní představě pubertálních výrostků hulících trávu umotanou v listech vytržených z Tennysona přijít o dobrý čtení.“