Můj malý nový svět.

Útes #17

Týdny ubíhaly jako voda, jak už to tak o prázdninách bývá. Týden jsem strávila s rodiči v jižních Čechách a snažila se nevnímat tu samotu, když na všechny výlety a na všechna místa, kde jsem dřív byla po jeho boku nyní jezdím sama. Ne, že by mi byla společnost rodičů protivná, to v žádném případě, ale holka v šestnácti by si ráda s někým vyšla. Jenže tu bylo hned několik problémů:

Zaprvé, celé tři roky jsem neměla problém si vyjít (nečekaně) do restaurace, na procházku po lese, jen tak kamkoliv mě napadlo, on tu byl vždycky a já si na to tak zvykla, že jsem si dost dobře neuvědomovala, jak velká je to změna. Něco jiného to bylo v Praze, kdy jsem měla pořád co na práci i přemýšlení, měla jsem tam Vítka a svoje každodenní povinnosti, zato tady to byla jiná.

Procházky o samotě po okolí byly na denním pořádku, kdy to jen šlo. Když mě ráno mamka poslala pro něco k snídani do obchodu, ráda jsem si přivstala i v půl sedmé ráno, abych si mohla cestu prodloužit o pěkný kousek po okolí.

Miluju pocit, když se pustím řídítek od kola, vítr mi svojí silou uhlazuje vlasy natěsno k hlavě a hladí mi každý kousíček tváře. Už jako malinkou mě táta učil, jak udržet balanc na kole bez držení, a i když byla mamka zásadně proti, naučila jsem se to tak dobře, že mi spíš dělalo problém se jich držet.

Každopádně, zadruhé na tuhle věc navazuje další v podobě, se kterou jsem bojovala dlouho. Je to něco, jako se odnaučit zlozvyk, na který jste si zvykli a je vám blízký jako dýchání nebo mrkání.

Automaticky jsem odmítala každého, kdo mi jen trochu projevil svoji náklonnost. Například jednou jsem po cestě do obchodu potkala kluka, jmenoval se Petr, a ten mi říkal, že jestli mířím do obchodu, tak si ještě počkám, protože v sobotu jezdí vlaky později a prodavačka je tam pak o hodinu a půl později.

Byla jsem tak zaskočená z toho, že na mě jen promluvil, že jsem málem spadla z kola. Mohlo mu být tak dvacet. Představil se mi a nabídl, jestli tu nechci provést. Kývla jsem, ale když jsem tlačila svoje kolo za jeho zády a poslouchala jak klidně mluví o městečku, ve kterém zřejmě vyrostl, došlo mi, že seznamování s dvacetiletými cizími kluky na ulici asi nebude můj šálek kávy.

O několik podobných známostí později jsem pochopila, že mám stejný názor na kluky obecně, takže jsem se nastavila na pasivní mód přátelskosti ale nepřístupnosti, a to mi zůstalo zatraceně dlouho. Byla jsem s tím vlastně spokojená, nevím přesně, co jsem si od toho slibovala, ale byla jsem tak i docela šťastná. Žádná láska = žádné problémy.

Hlavu mi snad párkrát někdo zamotal, ale nezapomněla jsem na svoje přesvědčení a odmítla jsem všechno, z čeho smrděly závazky.

Vždycky to bylo stejné, našel se nějaký kluk, který vypadal, že bych ho mohla zajímat, a když to začalo zacházet do večerních procházek nebo snad polibků, vzedmula se ve mně vlna nepřístupnosti (možná i odporu) a ukončila jsem s tím člověkem všechny vztahy, které vedly k něčemu jinému, než bylo neškodné kamarádství.

Ne, že by snad byly řady kluků, o kterých tady mluvím, víc než tři to mám dojem nebyli.

A to by byly tak ty dva hlavní důvody, proč bylo mé léto veskrze osamělé. Nestěžuji si, jen to nebylo to co dřív.

Po jižních Čechách mě čekaly pro změnu Čechy západní, můj pravý domov. Máme tu chatu a opravdu netuším, co bych dělala, kdybych to tu neměla. Všechno mi přišlo tak důvěrně známé, že jsem se ve svém pokoji s podlahou ze starých prken rozplakala. Všechno tu vypadalo tak jako dřív, dokonce i knížka, kterou jsem si tu přihlížela s Lukášem zůstala na stejném místě, na kterém jsem ji tu nechala tehdy.