Můj malý nový svět.

Nemusíme se loučit #14

Následující den jsme se pořádně ani moc neučili. Rok se velice rychle chýlil ke konci a příští týden nás čekalo vysvědčení.

Zrovna jsem seděla vedle Vítka, který si něco načrtával do skicáku. Bylo legrační a zároveň fascinující ho vidět ponořeného ve vlastním světě. Špičku jazyka měl stisklou mezi zuby, oči přivřené, až se mu kolem nich udělalo pár vrásek a jedno obočí měl popovytažené nahoru. Měl dobrou náladu a všechno mezi námi bylo zase při starém.

Nechtěla jsem ho tu nechávat samotného, ale ujistil mě, že to zvládne. Ze začátku jsme si vždycky stačili jen my dva a ostatní jsme nepotřebovali, ale tak před měsícem si našel dva kamarády z vyššího ročníku a vypadalo to, že je z nich dobrá parta.

Rozhlédla jsem se po třídě a všímala jsem si svých v brzké době bývalých spolužáků. Živě spolu diskutovali a plánovali, co budou dělat o prázdninách a co je čeká příští rok ve druháku. Bylo trochu frustrující vědět, že mě opět čeká prvák, ale říkala jsem si, že za tu změnu to stojí. Konečně začnu od znova někde daleko, a když nebudu chtít, už sem nikdy nebudu muset vkročit. Už nikdy nebudu muset vídat místa, kde jsem chodívala po Lukášově boku, už nikdy nebudu muset vidět a slyšet nepříjemnost lidí ze třídy, už nikdy více nebudu spát ve stejné posteli, ve které vedle mě lehával i on.
Nechám tu naši minulost ladem, aby zrostla trním zapomnění a budu si hospodařit na nové zahrádce.

Z myšlenek mě probralo až zvonění. Spustila jsem nohy ze židle a narovnala záda. Vítek se na mě usmál a já mu lehoučký úsměv opětovala.
Do třídy vešla třídní učitelka ve středních letech a pokývala směrem ke mně hlavou tím stylem, jako když vám učitel beze slov říká, že se ještě musí něco vyřešit. Vítek se na mě otočil a svraštil obočí v nechápavém výrazu.

Naklonila jsem se k němu blíž. ,,Musíme po škole s ní a s rodiči ještě probrat nějaký papírování co se týče přestupu na novou školu,“ pošeptala jsem mu tiše a on pokývl hlavu a upřímně se usmál před sebe.

Byl za mě šťastný. Jednou jsme byli venku a on mi povídal, že mi nechce brát naděje, ale že možná není ta koncepce 'nové místo, nové já' vždycky tak doslovná a všechno nemusí nutně dopadnout nejlíp. Nemyslel to zle, jen nechtěl, abych byla nešťastná a ještě k tomu zklamaná. Od té doby jsem na to už párkrát myslela, ale člověk chce vždycky spíš věřit, než pochybovat. Zvlášť, když je někdo v takovém nervovém rozpoložení, jako já.

Konec pondělního vyučování přišel rychle a všichni se začali rozutíkat domů.

Byl nádherný den, slunce pálilo, i když ne příliš, jen tak příjemně. Vyšla jsem z hlavního vchodu s mým kamarádem v patách, zavřela jsem oči a nechala jsem paprsky samovolně se rozlít po celé mé tváři. Zhluboka jsem se nadechla a usmála se.

,,Vypadáš, jako bys měla měděné vlasy, to by byl obraz, dokážeš si to představit? Namíchal bych nějaký zářivý barvy a.. páni, to by byla fakt pecka.“
Zasnil se Vítek s úžasem mi hleděl na rozpuštěné vlasy, jako bych místo nich měla mihotající se zlato.

,,Jasně, a já bych tu stáhla šest hodin, než bys to všechno namaloval, mezitím bych už měla gumový nohy a taky prakticky celý tělo, pěkně děkuju!“ rozesmála jsem se na celé kolo a ignorovala jsem vlezlé pohledy ostatních. Všimla jsem si Vítkova posmutnělého výrazu, jak jsem mu vzala naděje na namalování bájného obrazu a to mě rozesmálo ještě víc.

Objala jsem ho a smíšeně se smíchem v hlase jsem mu řekla: ,,Ty sem vážně patříš, jsi umělec, máš to v krvi.“

Když se ode mě odtáhl na délku paží, odpověděl: ,,Myslíš, že ty ne?“