Můj malý nový svět.

Zpátky dole #4

Pokojem se linula tichá vážná hudba. Neposlouchám přímo klasiku, to bych si asi hrála na příliš velkého znalce. Mojí vášní jsou smutné a dojemné skladby z různých filmů a pohádek. Když jsem byla malinká, mým nejlepším kamarádem byl Tarzan. Obětavý, učenlivý a statečný muž vychovaný gorilami. Lhala bych, kdybych tvrdila, že tenhle příběh nemiluji dodnes a vždycky bude mým zátiším. Pohádka mého dětství. Tóny každé ze skladeb už mám v hlavě zakódované jako nic na světě. Vždycky, když jsem byla smutná, musela jsem se učit, nebo jsem si jenom chtěla číst, ty skladby byly vždycky to, co jsem potřebovala. Takové pohlazení, které mi nic jiného nenahradí. Moje nejoblíbenější je One Family, nebo Moves like an ape, looks like a man.

Když už jsem byla starší, vtáhla mě do svého hořskosladkého náručí druhá světová válka. Konkrétně jsem naprosto propadla útoku na Pearl Harbor. Stejnojmenný film je můj druhý nejoblíbenější a skladby z něho stejně nezapomenutelné, jako z Tarzana. V druhé světové jsem trochu takový kluk. Vždycky jsem se zajímala o psychiku lidí kolem mě, jak vnímají svoje okolí jednotlivý lidé a proč. Lidské myšlení je další věc, která mě neskutečně fascinuje. Proto mi učarovala tak poměrně nedávná světová katastrofa. Co lidi vedlo udělat tolik zoufalých věcí, poslouchat na slovo fanatika a podobně. Časem jsem pochopila, že na to všechno je jediná a jednoduchá odpověď. Strach. Kvůli strachu je člověk ochotný udělat cokoliv na světě. Je to mocná zbraň a kdo ví jak ji použít je nebezpečně mocným králem.

Mezitím co jsem poslouchala svoje nejoblíbenější tóny a tiskla si deku k bradě mi zacinkal telefon. Už jsem si vypla upozornění u všech, na kterých mi nezáleželo, takže jsem měla aspoň chvíli klidu.

Po pár minutách jsem zvedla telefon a podívala se, kdo mi píše. Byl to můj kamarád Tomáš. Bývali jsme nejlepší přátelé, dokud mu jeho holka nedala košem kvůli jinému. Stal se z něj chodící oblak smutku a nespokojenosti. A taky rád všechny podezříval. Snažila jsem se mu pomáhat, když byl na dně. Ale on se spíš uzavíral do sebe. Často jsem si kladla za vinu, že je mu zle kvůli mně, ale Lukáš mě vždycky ujistil, že to tak není. On a Lukáš byli nejlepší přátelé už od malička. Jejich rodiče se znali, ještě než se oba narodili. Když se Tomáš začal uzavírat, Lukáš u něj trávil hodně času a často mě brával s sebou. Tom dostal i psychiatra a postupně se vší tou pomocí okolo se začal zase dávat dohromady. Napadlo mě, jestli taky budu potřebovat psychiatra, ale nejspíš ne. Moje mamka má na psychiatry svoje názory a ty jí vzít nemůžu. Takže další důvod proč se s tím musím vyrovnat sama.

Takže asi po půl roce byl Tomáš aspoň na oko zase na nohou. Párkrát jsme k němu ještě zašli, ale spíš jen jako kamarádi, než jako náhradní psychiatrici. Ovšem hluboko uvnitř byl pořád sklíčený ubohý kluk, který nikdy nechtěl přijít o svoje štěstí.

Tommy73: Ahoj, chtěl jsem se zeptat, je to vážně pravda, to, co mi píše Nela?

Nela je moje kamarádka ještě ze základky, napsala jsem jí to dneska, aby nežila v bludu.

Verca.mrazku: Měla jsem ti to už napsat, promiň mi to. Má pravdu, jen jsem myslela, že už ti to možná řekl sám.

Odpověděla jsem mu a srdce mi začalo tlouct trochu rychleji. Docela bolí o tom psát.

Tommy73: No jasně, měl mi říct podle tebe co?

Chvíli jsem na jeho zprávu koukala s otevřenou pusou. Co jsem mu udělala?

Verca.mrazku: Tome, co se děje?

Tommy73: Nehraj si na nevinnou. Všechno si na něj shodila. Přijdeš si teď volně, když ses ho konečně zbavila? Doufám, že ti za to tvůj novej rádoby borec bude stát..

Moje srdce už dávno překročilo běžnou hranici tepu a mně se začínaly dělat mžitky před očima. Tomáš, můj kamarád, na kterém mi tolik záleží, kterému jsem tolik pomáhala mi teď píše tohle? Teď, když na oplátku potřebuju pomoct já?

Verca.mrazku: O kom to mluvíš? Proč máš takový tón a co jsem ti proboha udělala?

Začínaly se mi drát do očí slzy.

Tommy73: Vážně si myslíš, že ti tohle sežeru? Hraješ svojí roli pěkně blbě, měla by ses stydět. Lukáš tě miloval a ty mu prostě jen tak, kvůli prkotině řekneš konec? Docela náhoda, ne?

Zprávu jsem pomalu ani nedočetla a po tvářích se mi proudem valily potůčky horkých slz. Hlava mi silně pulzovala a kůže kolem očí a nosu mě pálila jako rozžhavený uhel. Třásly se mi ruce a nebyla jsem schopná odpovědět.

To mi připomíná, že abyste mohli celý děj pochopit lépe, shrnu vám základní příběh, co zlého se mezi mnou a Lukášem stalo. Nic hezkého, to už je jasné rovnou.

Každý vztah, který trvá déle než několik měsíců, natož několik let si prochází změnami. Když jsem s Lukášem začala chodit, bylo mi třináct. Čerstvě třináct let a jemu šestnáct. Byl o dva ročníky výš, protože měl odklad.

Seznámili jsme se náhodou, když jsme byli na školním výletě v Drážďanech. Měli jsme rozchod uprostřed města a i když jsme neměli chodit sami, nejspíš jsme měli oba talent pro to ztratit si svoje skupiny. Náhodou jsme na sebe narazili a přes to, že jsme se moc neznali jsme radši šli dál spolu. Lepší, než se dál toulat o samotě v cizí zemi.
Cestou jsme se tak okrajově seznámili a v autobuse jsme pak seděli blízko u sebe. Já s Nelou a on s Tomášem. Tom se tehdy zase seznámil s Nelou a i když se mu nejspíš líbila, měl svojí Hanku a tu miloval nadevše. Nela to nikdy nepřiznala, ale měla ho upřímně ráda. O rok později si ale našla přítele a nějak na sebe oba zapomněli. Pravý opak nás s Lukášem.

Po Drážďanech jsme se scházeli kde a kdy to jen šlo a začalo mezi námi vzkvétat něco velkého. Jak jsem se už zmínila, do té doby, co jsme se oficiálně seznámili jsme se prakticky nebavili, takže jsem já jeho ani on mě vůbec neznala do hloubky. První chyba.

Na první pohled je to zdvořilý a citlivý kluk, ale uvnitř je měňavý jako měsíční kámen. Ve skutečnosti ho nikdo nezná úplně. Ani on sám sebe. Nedá se předvídat a on je na to hrdý. Dohromady taková povaha, že si teď po třech letech říkám, kam jsem dala rozum. Ne, že bych litovala všeho. Nějakým zvláštním způsobem jsme k sobě pasovali a já věřím, že mě aspoň někdy miloval tak, jako já jeho. Ale nemohlo to vydržet navždycky. Každopádně ať to mělo skončit jakkoliv, tohle jsem nečekala.

Lukáš je pohledný kluk, má ostře řezané rysy, hubenější, ale dobře stavěnou postavu, temně černé vlasy a neskutečně zvláštní tmavě modré oči. Pronikavější než cokoliv na světě. Od začátku jsem věděla, že nejsem jediná, komu se takový materiál líbil.

Teď s odstupem času vidím, kolik věcí jsem dokázala přehlížet a mít trochu víc rozumu a míň lásky před očima, možná bych se teď nemusela trápit.

Abych zkrátila sobě vzpomínání a vám ušetřila čas, už po půl roce mi začalo být pár věcí divných a zjistila jsem, že si na své nové střední vybral výtečné kamarádky. Pokud chápete, jak to myslím. Holky se ho ujaly se vší parádou. Když mi slíbil, že jsem pro něj jediná, na chvíli to bylo opravdu tak. Já si myslela, že to tak je pořád, no před pár dny jsem se dozvěděla opak. Po tom, co už mu neseděla ani jedna z nich (jeho zkoušení trvalo přerušovaně dva roky) se mi rozhodla děvčata napsat a pěkně všechno dokořenit. Když už Lukášovi nedělalo ani problém říct mi, že je to všechno pravda, uznala jsem, že je čas to skončit.

A tak jsem teď tady. Sedím ubrečená na posteli s tím, že jsem v těchhle těžkých dnech přišla o dalšího kamaráda. Bezpochyby naočkovaným mým bývalým. Slova "můj bývalý" zněla dost hořce, ale asi si budu muset zvyknout.

Vypla jsem telefon a zhroutila se na postel. Nemohla jsem to zastavit, další a další slzy a steny se mi draly z plic. Přišlo mi to jako věčnost.

Přišla jsem si cizí. Všechno kolem mě, většina lidí, kteří na mě čekají ve škole. Jejich zvědavé pohledy. Jejich poznámky. Jsem citlivá a co teprve teď.
Přišla jsem si bezcenná, ležela jsem na posteli a neměla sílu udělat nic. To je už po několikáté, co mě srazil Lukáš na kolena. A já s tím nemzůžu vůbec nic. Tak tam jenom ležím tiše dál a pokojem se pořád táhnou tóny z mých nejoblíbenějších skladeb, které mi přijdou smutnější než kdy dřív.