Můj malý nový svět.

Zlůstky #19

*Z Vítkova pohledu*
Byl jsem v naprostém šoku, ale taková náhlá paralizace mi nezůstala na dlouho. V tu chvíli se mi vypařil mozek i s rozumem a racionálním uvažováním z hlavy někam daleko do vesmíru a tělo poslouchalo pouze mé srdce. A to chtělo Matyáše. Srdce mi bilo ve zběsilém rytmu, ruce mi pokrývala husí kůže, kolena se mi roztřásla a byla jako z rosolu, ale nechával jsem se.

Cítil jsem jeho roztřesené ruce na své tváři a zátylku.

Hořel jsem, mrazilo mi, byl jsem všude a zároveň nikde, chtěl jsem víc a zároveň radši nic.. najednou jsem měl v hlavě tolik věcí, až z nich nebylo nic a byl jsem to jen já a on. Nechtěl jsem, aby ta chvíle skončila, chtěl jsem se v ní ztratit a už nikdy nepoznat prázdno dní, kdy bych necítil jeho rty na svých.

Couvnul jsem o krok zpět a vzápětí o další. Maty instinktivně nohou přirazil dveře, které se s hlasitým bouchnutím zavřely a on mě zároveň nepřestával líbat.

Už to nebyl jen nenechavý zoufalý polibek, začínalo se to zvrtávat v něco, na co můj rozum ze všech sil křičel, aby to okamžitě přestalo. Ale já nechtěl poslouchat rozum, ne teď.

Dal jsem mu ruce na ramena a táhl jsem ho blíž k sobě. Oční víčka jsem tiskl k sobě, až jsem cítil, jak se kolem nich tvoří vrásky. Zarazil jsem se o kuchyňskou linku a nechával jsem se topit ve zdánlivě nekonečném snu, ve kterém neexistovalo nic jiného, než my dva.

Jenže nic krásného netrvá věčně, natož tak dokonalá chvíle, jako byla tato. Rozum se dostavil v oslnivém výbuchu přesně v tu chvíli, kdy se Matyášovy už tak plné a oteklé rty přesunuly na můj krk.

Otevřel jsem oči a odstrčil ho od sebe.

Po pár vteřinách ten kluk přede mnou otevřel víčka, která k sobě nejspíš tiskl stejně silně jako já a s pootevřenými rty ztěžka oddechoval. Najednou jsem ho nepoznával. Nepoznával jsem sebe.

,,Co jsme to... co se to...“
Snažil jsem se ze sebe vyloudit něco smysluplného, ale to zřejmě nepřipadalo v úvahu.

Maty se na mě díval s lehce nečitelným výrazem, který ale - jak jsem poznal - ode mne očekával jakoukoliv reakci. Problém byl v tom, že jsem netušil, jak zareagovat.

Kdyby byl můj rozum člověk, nejspíš by mě na místě rozčtvrtil, osmažil a hodil pouličním kočkám.
Zato kdybych se měl řídit svým srdcem a city, nejspíš bych se na Matyho vrhnul znovu, a to že by sám koukal, co dokáže nezkušené ptáče, když ho pohání touha po milovaném člověku.

Upíraly se na mne dvě velké jiskřící modrošedé oči a já nevěděl, co udělat. Nedokázal jsem se ani hnout a jeho pohled do mě propaloval díru.

,,Vítku já... omlouvám se, tohle bylo...“
Ani on nenacházel vhodná slova. Ramena měl rozechvělá a ruce k sobě spjal tak silně, až z nich vyhnal skoro všechnu barvu.

,,Nevím, co říct, Maty, tohle jsem ještě nikdy... asi si to potřebuju promyslet. Tohle jsem nečekal.“
Pohled jsem zapích do země a odmítl jsem vzhlédnout, protože bych nesnesl tíhu jeho citů, které z jeho očí přímo plály.

,,Takže toho lituješ? Asi jsem na to neměl jít tak rychle, ale já toho polibku nelituji, Vítku, mám tě...“

,,Tohle nejde!“
Rozkřikl jsem se na hubeného chlapce před sebou a vzápětí jsem hořce litoval. Teď ze mě mluvil můj otec, nikoli já.

Vyděšeně na mě pohlédl skrz dlouhé světlé řasy a od rozsvícené zářivky jsem viděl, jak se mu zaleskly oči. V potlačovaném pláči mu zrudly tváře i žilky kolem duhovek. Ramena mu zdrceně klesla pod tíhou smutku a ponížení.