Můj malý nový svět.

Žabomyší války #12

Do konce května jako by se všechno odehrávalo pod pláštěm mlčenlivosti, vzájemného vyhýbání a nucených pozdravů. Už jsem o podobných situacích stokrát četla, ve filmech se takové věci berou jako klišé velice podobné půjčení bundy, když je dívce zima, a když se mi o něčem takovém začal někdo svěřovat, protáčela jsem oči v sloup už u třetí věty. A přesto jsem z toho nedokázala nijak rozumně vybruslit.

Ze začátku jsem se pokoušela několikrát o vážný rozhovor, ale Vítek byl najednou jako vyměněný. Nedokázala jsem se ubránit srdcervoucí myšlence, že je kvůli mně něco uvnitř jeho krásné a vyjímečné osobnosti cosi důležitého zlomené. Často jsem sedávala po nocích na svém parapetu, který se pod tíhou mých myšlenek začal pomalu ošoupávat, nebo to spíš bylo tím, že jsem jeho pomyslnou náruč využívala denně a moje návštěvy ve všelijakém ošacení se na něm začaly podepisovat.

Byl to zrovna konec týdne, když jsem sama odcházela ze školy a viděla ho odcházet rychlým krokem někam do jednotvárných pražských ulic. Při pohledu na jeho vzdalující se bledě modrou šusťákovou bundu jsem si připadala osamělejší, než kdy dřív. Od ledna se mnou pořád byl, pomáhal mi to všechno snášet a ta rána ve mně se začala pomaličku zacelovat. Jenže teď, když se mi vzdaluje i on mi přijde všechno zase mnohem chudší a bezcílné.

Když jsem šla od zastávky ten kousek domů, chtěla jsem se utěšit myšlenkou, že za chvíli už bude moje doma někde jinde a všechno bude mnohem úžasnější. Když už ale nepomohlo ani to, začalo mi být do breku. Ulicí byly slyšet jen moje kvapné kroky a pleskání gumových porážek o vyslchlý beton, a mně se ten zvuk velice nepříjemně zařezával do uší.

Jakmile za mnou bouchly dveře, skopla jsem ze sebe boty a oblečená jsem se rozběhla do postele.

Chytila jsem svůj polštář tak silně, že jsem cítila, jak se mi lehce ohýbají nehty. Drsnější látka povlečení se mi obtiskla do dlaní a já zabořila svůj obličej do polštáře. Žaluzie byly od rána ještě zatažené a já byla jedině ráda, protože radostně působící slunce mi jen lezlo na nervy.

Hlavou my zase začaly znít hlasy jeden přes druhý.
Zbytečně jsem mu dávala naděje, které neměly žádný reálný základ a teď bych za to měla nést zodpovědnost. Dobře mi tak, měla bych se cítit hrozně, zasloužím si to. Zase jsem sama, jenže teď už mi žádný druhý Vítek nepomůže. Buď se musím vzchopit, nebo jít za ním a donutit se všechno mu povědět.
Jenže co povědět? Že jsem uvnitř poničená a nic mě nedokáže spravit? Že už třeba nedovedu milovat, nebo si to jenom představit? Že jenom pomyšlení na novou lásku a vztah mi místo dobrého pocitu nahání strach? Že jsem byla slepá a nedokázala se podívat i na jeho pocity, místo jen na ty své?
Že bych mu tohle měla říct mi vehnalo žluč do krku, ale jiná cesta očividně nevedla. Bez něj jsem byla ztracená, takže buď takový nepříjemný rozhovor, nebo Bůh ví co. Na to už jsem myslet opravdu nedokázala.

Celá vyčerpaná a rozbolavělá jsem se otočila na záda, zavřela oči a po chvíli jsem začala oddechovat v pravidelných intervalech tak typických pro bezesný spánek.

                        🔹🔹🔹

Když jsem se v sobotu probudila podivně brzy ráno a začala jsem se vyhrabávat zpod nesourodého klubka peřin a dek, začala jsem se pomalu rozpomínat, jak probíhal minulý večer. Nejspíš jsem šla do sprchy, (protože jsem nesmrděla tak smrtelně, jak jsem předpokládala) oblékla si pyžamo (protože jsem ho měla na sobě) a někam jsem skopla věci, aby nebyly vidět, i když v tom nepořádku všude okolo by taková drobnost jako mikina a džíny stejně zanikla jako kapka v moři. V hodně odporném a poněkud rozsáhlém moři oblečení, sešitů a všeho, co mi tady tak mohlo projít pod ruku. Zakroutila jsem nad sebou hlavou, jestli jsem pořád ještě holka a s tím jsem odešla do kuchyně.