Můj malý nový svět.

Přiznání #11

Doma bylo příliš dusno. Těžko říct, jestli tak v pokoji skutečně bylo, nebo se mi špatně dýchalo na základě nedávno uplynulých událostí. Zabouchla jsem za sebou dveře od pokoje, otevřela okna a rozhodně jsem dosedla na postel hned pod nimi. Venku už byla skoro tma, ale teplo bylo pořád téměř stejné. Své dlouhé vyhublé ruce jsem si položila do klína a sledovala jsem, jak se mi chvějí kolena.

Nádech a výdech, nádech a výdech.

Zavřela jsem oči a na chvíli jsem se snažila dělat, jakoby se nic nestalo. Jakobych se před půl hodinou vůbec nenechala líbat od svého nejlepšího kamaráda, jakobych se teď vůbec necítila tak špinavě, jakobych teď vůbec nenaplnila to, co si o mě celou dobu Lukáš s Tomem mysleli. Jistě, tohle už nevěra nebyla, neměla jsem být komu nevěrná, ale přesto jsem se tak cítila. Jako coura.

On už tě neovládá, můžeš si dělat co chceš.“

Vítkova slova mi zněla hlavou pořád dokola, překřikovaly je další a další hlasy a myšlenky, ale já se ani nehnula. Seděla jsem na svojí posteli a nedokázala jsem pobrat, že se to všechno skutečně děje mně a ne někomu jinému. Všechno jsem to najednou slyšela jakoby z dálky a srdce mi postupně začalo tlouct pomaleji. Dech se mi začal uklidňovat, já se mechanicky zvedla z postele a šla jsem ke svojí skříni.

Pod nohama jsem cítila studenou podlahu a na bocích jsem vnímala lehce vyhrnuté šaty. Rukama jsem si je přetáhla přes hlavu a nandala je zpátky na ramínko. Říkala jsem si, že kdybych teď byla někdo, kdo jen stojí opodál a dívá se na mě, co bych asi viděla. Automaticky se pohybující dívku s prázdným pohledem, skleněnýma očima a mírně nepřirozeně vystouplými žebry a pánvemi. Jen ve spodním prádle jsem došla ke své posteli a lehla jsem si. Měkkou peřinu jsem cítila na každém kousku těla a přitiskla jsem tvář na chladný polštář. Zavřela jsem oči, ale spánek nepřicházel.

Netušila jsem, kolik je hodin a co je vlastně za den, začínala jsem také přicházet na to, že když mám podobné stavy jako je tenhle, kterým ostatní s oblibou přezdívají "být na dně", aniž by skutečně tušili co to znamená, zapomínám dění okolo, nejčastěji právě datum a čas.

Chvíli jsem jenom zírala do stropu a dívala se na ten den co den stejný výjev lehkého oranžového světla z pouličního osvětlení, dopadajícího na rolety mého pokoje a nepatrně jimi pronikalo na strop, na kterém tvořilo matnou tmavou symetrickou malbu. Všude okolo mě byla tma, jakoby se s ní roztrhl pytel a já se jí společně s všudypřítomným tichem nechala ochotně pohltit.

Natáhla jsem ruku po nerovném prostěradle a nahmatala jsem svůj mobil. Kovový kryt mě trochu zastudil do dlaně a stiskla jsem odemykací tlačítko.

1:20am - sobota 20. května

Na tapetě se na mě zubil Vítek se štětcem namalovanými vousy pod nosem, které jsem mu tam jednou z nudy namalovala při výtvarce. Tvářil se strašně, protože chtěl napodobit slavného Salvadora Dalího. Jak tehdy říkal: ,,Ať se mu podobám aspoň vzhledem, když už ne uměním.“
Za těch několik hodin ležení a neustálého proudění myšlenek vystřídala absolutní chaos pocitů provinilost, že jsem mu dala takové falešné naděje, a pak od něj tak najdou utekla.

Než jsem si stačila uvědomit co dělám, už jsem vytáčela jeho číslo. K mému překvapení to hned po druhém zazvonění zvedl.

,,Ahoj,“ řekla jsem váhavě a popravdě vůbec nevěděla, jak se tenhle rozhovor bude dál vyvíjet. Vůbec nic jsem nepromyslela a netušila jsem, co mám říkat.

,,Ahoj.“ Ozval se z mikrofonu Vítkův mírně ochraptělý hlas, který ovšem nepatřil člověku, kterého bych právě vzbudila. Snažila jsem se z jeho tónu rozpoznat, v jakém je momentálně citovém rozpoložení. Kromě mírné odměřenosti jsem nepoznala nic.