Můj malý nový svět.

Vzpomínání #2

Seděla jsem sama v pokoji. Bylo už asi sedm večer. Měla jsem přes sebe přehozenou deku a zády jsem se opírala o chladnou zeď. V rukou jsem držela telefon, který každou chvíli cinkal. Ale já to nevnímala.

Jako první jsem to napsala Lucce. Lucka je něco jako moje spřízněná duše.

Existuje tolik lidí, kteří by se mi smáli za to, kdybych řekla: „Obě jsme si prošly hodně věcmi.“ No jistě, je nám šestnáct. To nikomu neberu. Nejsme ani dospělé, ale to neznamená, že za sebou nemáme očistec. Každý má svoje démony.

S Luckou jsem se seznámila na letním táboře v Chorvatsku. Od mala si moje mamka trvala na tom, že se s mým astmatem něco musí dělat. A to cokoliv. Našli jsme zájezd, který se pravidelně koná každý rok stejnou dobou. Není to žádný oficiální ozdravný pobyt, kdo by něco takového platil. Ale většina z nás jsou ti takzvaní nemocní. Lucka má astma stejně jako já i když trochu horší. Nesmí ani běhat, to já ještě jo. Známe se od osmi let a ona je člověk, který mi vždycky porozumí a bude mě podporovat. Každému bych přála, aby měl svojí "Lucku". Nevím, co bych bez ní dělala.

Když nepočítam mamku, byla první člověk, kterému jsem napsala hned den po tom. Všechno, na co jsem se zmohla byla jedna stručná zpráva: „Už nic není tak, jak bylo. Lukáš není člověk, kterého jsem znala a milovala. Někdy ti to všechno napíšu, teď na to ale nemám sílu. Mezi mnou a ním je konec..“

Lucka mi hned psala, že je jí to upřímně líto a ať jí napíšu cokoliv a kdykoliv. Na nic se nevyptávala, nic mi nevyčítala. Skutečná kamarádka.

Dál už jsem to napsala jenom svojí kamarádce ze třídy. Chodím na střední umělecko-průmyslovou školu. Jenže to byla chyba. Kláru jsem ještě moc neznala, jenom od začátku prvního roku tady na střední. V den, kdy jsem chyběla to roznesla dalším dvěma holkám, a to bohatě stačilo k tomu, aby to brzy věděla celá třída a spousty dalších lidí, které ani neznám. Co k tomu říct..

Tudíž mi stále cinkal telefon a já tam pořád seděla a nevnímala to. Najednou mi můj pokoj nepřišel jako domov. Spíš bych ho nazvala zlatou klíckou zamčenou na malý zlatý zámek. Byla jsem tu uvězněná se všemi těmi vzpomínkami. Každá věc mi ho připomínala. Můj polštář, který mi daroval k narozeninám, moje tričko, které jsme kupovali spolu, moje usušené růže, které mi koupil k prvnímu výročí. Stále tam ležely poklidně na skříni, jako by se včera vůbec nic nestalo. Všechno okolo mě se mi tiše vysmívalo, že jsem na to všechno úplně sama.

Když přišla kolem tří hodin máma domů, řekla jsem jí, že se na veškeré vysvětlování ještě necítím, a že chci ještě zůstat doma. Pochopila to a šla si lehnout. Má teď problémy v práci a tímhle jí asi moc nepomůžu. Budu se muset co nejdřív vzchopit. Nevěřím, že jedna z hlavních věcí proč mi Lukáš tak ublížil je, abych mu teď ukazovala, jak jsem na dně.

Dám si pár dní, třeba do konce týdne, kdy dám sama sobě čas truchlit. Je to zbytečné, ale někdy člověk prostě chce být smutný. Chce dát průchod bolesti uvnitř a smířit se s ní. Dám si včetně dneska pět dní rekonvalescence. Tři roky shrnu ze stolu během pár dní. Tak dobře, co jiného mi zbývá..

                                            ♦ ♦ ♦

Je noc. Když pod domem nejezdí auta, je tu až hrobové ticho. Mám v pokoji krásné okno. Ne tak velké, jako v obývacím pokoji nebo v ložnici u rodičů, ale stačí mi. Má úzký parapet zvenčí a širší ze strany mého pokoje. Tak akorát široký, abych si na něj mohla sednout. Vzala jsem si z věšáku v předsíni mikinu, kabát a šálu. Ve skříni v pokoji jsem vyhrabala nějaké pyžamové tlusté kalhoty, (je velký paradox, že v pyžamu nikdy nespím, ale mám jich plnou polici) a to všechno jsem si na sebe oblékla. Z okraje postele jsem si vzala úhledně složenou peřinu a šla jsem k oknu.

Můj parapet je něco jako moje místo, jenom a jenom moje, které je tak na očích, až je neviditelné. Říká se, že by měl mít člověk takovou svoji svatyni, kam by chodil přemýšlet a odpočívat. Tohle rčení jsem vzala vcelku vážně, a proto jsem na parapet chodila spát jenom vzácně. Myslím, že tenhle můj stav by se dal nazvat přinejmenším neobvyklým.

Chytila jsem bílou kliku od okna a pomalu jsem a ní otočila. Musela jsem tiše, protože kdyby mě máma viděla sedět uprostřed noci na parapetu okna v pátém patře panelového domu, asi by nebyla úplně nadšená. Otevřela jsem okno dokořán, vylezla si na vnitřní stranu parapetu a přehodila jsem před sebe svoji peřinu. Nebyla mi zima, naopak mi chladný lednový vítr byl neobyčejně příjemný. Mráz mě zaštípal do tváří a já se pokusila za posledních dvacet čtyři hodin usmát. Marně. To nevadí, nemusím nic uspěchat, mám ještě čtyři dny. Opřela jsem si hlavu o okno a zvedla jsem oči k temně modré obloze. Tam, kde bydlím nejsem ani v centru, ani příliš na okraji Prahy, takže by člověk mohl říct, že tu hvězdy asi ještě moc vidět nebudou. Ale jsou tu. Nádherné a nepoznané, chladné a vzdálené hvězdy. Nic krásnějšího snad na světě není, než tahle maličká  třpytivá zrníčka daleko na noční obloze.

Ještě dlouho jsem vzhlížela nahoru ke hvězdám a přemýšlela nad tolika věcmi, že je ani nedokážu spočítat. Až se mi začaly klížit oči. Zavřela jsem tedy okno zase pomalu a tiše a ustlala jsem si na kousku úzkého parapetu. Už chci jen spát a snít o něčem krásném. S tou myšlenkou jsem zavřela oči a cítila malou kutálející se slzu na tváři. „Dobrou noc..“ zašeptala jsem ze zvyku do prázdného pokoje. Nikdo mi neodpověděl.

On už ti neodpoví. Už nikdy.