Můj malý nový svět.

Stěhování jak má být #13

,,Tobě do toho nedali cibulku? No do háje..“ poznamenal ironicky Vítek, usmál se, ale úsměv se mu neodrážel v očích tak, jako dřív.

Celou cestu od domu, kde žil Vítek s paní Gregorovou a panem Gregorem  - svými rodiči - jsme si povídali o ne přímo podstatných věcech, které se nám za uplynulé dny přihodily. Přesně tak, chodili jsme kolem horké kaše, ale nejspíš jsme oba v duchu usoudili, že to tak bude pro začátek nejlepší.

Zrovna jsme si s gyrosem v ruce razili cestu mezi lidmi rozsazenými nepravidelně kolem plastových stolků s levnými červeno-bíle pruhovanými ubrusy. Slunce bylo vysoko na obloze a od bílých proužků všude kolem vycházela oslňující záře odrážejících se paprsků, která pálila do očí, asi jako když je sluneční den v zimě a jste na bílé sjezdovce, která je jako obří bílé zářící plátno. Každou chvíli ovšem po obloze proplul nějaký zbloudilý mráček a na chvíli zastínil na konec května docela silné paprsky světla. Jako by obloha věděla, že si moje oči od toho přísunu záře musí odpočinout.

Řecké bistro bylo za slunečného dne zaplavené teplými barvami a působilo nezvykle příjemně. Takové místo jsme zrovna s Vítkem potřebovali. Mírný šum lidských hlasů, ne příliš ticha, ne příliš hluku. Zapadlý stolek na okraji zahraničního rychlého občerstvení byl zdánlivě ideální místo pro řešení důležitých problémů zamilovaných puberťáků.

,,No, snad to přežiju,“ odtušila jsem a rozpačitě jsem se protáhla kolem židle, na které seděla starší paní ukusující hranolku ze svého zajímavě obloženého talíře, který jsem si v záplavě myšlenek ani nestihla prohlédnout.

Mělo to přijít, ten rozhovor, který jsem tak potřebovala k vyřešení téhle kontroverzní situace, a přesto jsem se zatím nedokázala přinutit s tím nějak přijatelně začít.

Jakmile jsme dosedli na plastové chatrně vyhlížející židle, k mému překvapení začal mluvit Vítek, který se dosud snažil buď tak na oko vtipkovat, nebo odměřeně odpovídal na moje formální otázky.

,,Hele, předem bych chtěl říct, že jsem o všem přemýšlel.. myslím fakt hodně přemýšlel a .. no..“ docházela mu slova, hrudník se mu zrychleně zdvihal nahoru a dolů, ale hned jak jak jsem se nadechla abych mohla navázat, okamžitě mě zarazil a pokračoval.

,,Chtěl jsem hlavně především tím okolo říct, že se mi nemáš za co omlouvat. Já taky čtu, mám oči a dívám se kolem sebe a.. chápu, že ne vždycky jsou věci tak, jak by si lidi přáli. Jak bych si já přál, jenže.. víš, v čem je problém? Já nevím, co si přeju. Vlastně mám teď v sobě hroznej zmatek a pořádně nevím, co bych tak měl dál říkat..“
Slova z něj padala nezadržitelně rychle a já se je snažila chápat.

Takže mě nemiluje, nebo si není jistý? Asi si není jistý sám sebou, to ale neznamená, že bych se mu neměla omluvit. Je mi líto, že jsem mu ublížila. Jistě, že by se nějakou omluvou pořádně nic nevyřešilo, ale aspoň pro ujištění, že je mi to líto a za žádnou cenu mi není lhostejný. To by měl vědět. Pořád jsem ale nechápala pár věcí.

,,Vítku, i když možná nechceš, musím se ti omluvit. Já.. chovala jsem se jako sobec a nevšímala jsem si toho, co se děje s ostatními. Byla jsem slepá, zaslepená vlastním smutkem a neviděla jsem scénu, která se mi odehrávala přímo před očima. Je mi líto, jestli máš teď v sobě kvůli mně zmatek a pochyby, ale ať je to mezi námi jakkoliv, víš, že tu budu vždycky pro tebe. Můžeš mi říct všechno a já přísahám, že se ti pokusím pomoct a pochopit tě, jak jen budu moct. Chci ti vynahradit svojí hloupost.“

Tričko s véčkovým výstřihem se mu obepnulo kolem prsou a najednou povolilo pod dlouhým výdechem, jako by z něj rázem něco spadlo a cítil se lehčeji. Zvedl ke mně oči od svých rukou, ve kterých svíral nebohý gyros už téměř rozmačkaný na cucky. Pár kratších pramenů světlých pískových vlasů mu spadlo do čela a přes oči a skrz ně na mě dlouze pohlédl a já kývla, jako bych tím mohla stvrdit všechno, co jsem řekla. Pravý koutek úst mu nervózně zacukal a svraštil obočí do výrazu, který vypovídal o nějakém vnitřním souboji myšlenek, které mi za posledních několik dní unikly skoro jako on sám. Bolelo mě se na něj dívat, když byl v tomhle stavu.