Můj malý nový svět.

Vzpomínka #7

Uběhlo už přes půl vyučování a my stále malovali. Malou výtvarnou se ozývalo jenom klidné dýchání všech osob kolem a tahy štětců o maličko nerovné plátno. Předměty, které před námi klidně ležely na stole jako předloha se díky mé ruce pomalu přemisťovaly v oblých tvarech na plátěnou plochu přede mnou. Vítek vedle mě zamyšleně hleděl před sebe na svoje dílo a pečlivě s jazykem mezi zuby pomaličku obtahoval ty části obrazu, které byly na světle světlejší barvou. Na chvíli jsem se na něj zahleděla.

Výrazné lícní kosti dodávaly jeho tváři mužnější vzhled a jeho mírně propadlé tváře se mi vždycky líbily. Vlastně se mi líbily obecně propadlé tváře a hudební lidé. Přišlo mi, že mají všechno jednodušší, když mají o pár kilo míň, než většina. Měl na pohled příjemnou postavu; často nosil  upnutější trička s véčkovým výstřihem, košile, anebo pruhované svetry.

                           🔹🔹🔹

Někdy na začátku školního roku jsme byli na adaptačním kurzu a tam jsme se s Vítkem seznámili.
Tu dobu jsem dobře věděla, že je Lukáš nervózní a kvůli těm čtyřem dnům hrozně vyváděl. Trochu jsme se kvůli tomu i pohádali, ale hádky rozhodně nebyly na každodenním pořádku, nejsem člověk, který by je zrovna vyhledával.
Každá hádka mě hodně oslabuje a já měla odjakživa štěstí, že jsem měla ve svém okolí jenom ty lidi, kteří téhle mojí slabosti nevyužívali. Ti, co by toho využít mohli to nevěděli.
Nakonec mi s sebou dal svoje tričko, díky kterému jsem snad měla být uchráněna před případnými nápadníky.

Někdy mi lezl na nervy, ale jeho tričko jsem nosila hrdě a při každém závanu skořicového sprchového gelu od lemu u krku jsem myslela jenom na to, jaké to je, když mě objímá a jak moc ho miluju. Tedy milovala jsem..miluju.. do háje s tím!

Když si zpětně vzpomínám, pamatuju si Vítka, jak se loučil s rodiči a že měl velký červený kufr na obří černé přesky. Ovšem příhoda, kdy jsme se seznámili osobně je mnohem zajímavější.

Bylo jedno z těch teplých pozdně letních odpolední, které voní jako slunce a suchá tráva a byl druhý den našeho seznamovacího kurzu.
Den předtím jsem se už seznámila s Klárou a druhou spolubydlící, se kterou jsme sdílely pokoj, Terezou. Ještě jsem se o ní nezmínila, protože jsem se s ní po pobytu už nebavila, na to mi moc vadila její povýšenost a věčné dotěrné otázky na "toho mega pěknýho boye", který mě šel doprovodit k odjezdu od školy.

Byli jsme v Jizerských horách, ve kterých to shodou okolností dobře znám, ovšem o penziónu ve kterém jsme byli, jsem nikdy před tím neslyšela. Možná také proto, protože jsou Jizerky podobných dřevostaveb plné.

Nedaleko od domu, kde jsme byli všichni ubytování byla lanová dráha, která nás podle představ učitelů měla nepředstavitelně sblížit. Určitě by to byla ohromná zábava a možná bychom se i podle plánu sblížili (což se ostatním i povedlo), jen kdyby nebylo mé panické hrůzy z chatrné konstrukce, které říkaly "naprosto bezpečná lanová dráha". Nechci být hnidopich, ale nahnědlá, kdysi zářivě barevná lana pohupující se na viditelně nahnilých dřevěných sloupech nedbale sešroubovaných zrezlými kusy kovu mi nepřijde jako ideální věc, která by mi pomohla se spřátelit se svými novými spolužáky.

Každopádně úplně všem ostatním to přišlo jako náramná zábava a mně nezbylo nic jiného, než se přizpůsobit okolí. Znuděný čtyřicátník s podomácku vyrobeným úborem, který zahrnoval nápis "instruktor" nám podal postroje, které si každý navlékl posvém a podezřele kolébavým krokem se vydal ke kopečku kus od dráhy. Tam nám nacvičeně vysvětlil, jak se používá jaká karabina a opravil pár puberťáků kteří to dělali špatně, zřejmě jenom aby před učiteli dokázal, že na všechno dává pozor, a že si rozhodně nemusí dělat obavy.