Můj malý nový svět.

Já nemůžu.. #10

Uběhlo několik měsíců, a i když mě v noci stále někdy doháněly noční můry, nepatřičné sny o Lukášovi, které už mi dávno nepřipomínaly "staré dobré časy", ale spíš mě děsily, den ode dne jsem cítila na prsou menší tlak a místo čerstvé bezradnosti a bolesti nastupovala bezbarvá otupělost. V tu dobu jsem takovou změnu radostně vítala, ale s odstupem času těžko říct, co bylo horší.

Ve škole jsem se kromě dějin umění, angličtiny a matematiky naučila pár nových užitečných věcí, ve značné míře ignorovat vlezlé a nepříjemné pohledy ostatních spolužáků, dokázat v době zaškrtit slzy (a pokud se to nepodařilo, rychle odejít na záchod a perfektně všechno zamaskovat), okamžitě najít útěchu ve Vítkově úsměvu,.. Když nad tím tak přemýšlím, stala se ze mě úžasná herečka. Ovšem skrývání citů a emocí bylo nutné jen ve škole. Nutné zlo, abych mohla jít domů a být zase normální.

Rodiče už vyřizovali poslední nedokonalosti na koupi vybraného bytu na druhém konci Prahy. Ze začátku to byla neskutečně neuvěřitelná věc a vybírání bytu bylo jako vystřižené z rodinné komedie z filmu. Nikdy jsem nečekala, že by se mi něco podobného mohlo stát, bylo to příliš neskutečné, ale když se ten zázrak u nás doma probíral téměř denně, zvykla jsem si na tu zdánlivou nemožnost a s radostí jsem jí pasovala na základ mojí krásné budoucnosti. Jen pomyšlení na můj nový začátek mi kreslilo úsměv na tváři.

Náš budoucí byt byl o něco větší než ten současný, měl krásnou prostornou kuchyň, předsíň, kterou jsme nikdy neměli, obývací pokoj tak dvakrát větší než teď, koupelnu oddělenou od toalety, ložnice, kterou měli mít rodiče byla skoro stejná, a koneckonců můj budoucí pokoj. Na fotce v něm nebylo nic než starší koberec a jedna skříň. Perfektní. Mohla jsem si sama určit, jak moje útočiště bude vypadat, mohla jsem si ho navrhnout jak jsem jen chtěla. Naplňovalo mě to nepopsatelnou radostí a nemohla jsem se dočkat.

Květen k nám do města přinesl víc slunce, vyhnal většinu šedých mraků jak na obloze, tak v mojí mysli. Rozdrcený štěrk, který tu byl v zimě už byl smetený z chodníků a čas od času jsem viděla pár posledních kamínků u patníků a ve štěrbinách betonu. Přišlo mi, že čím méně vidím věci z té doby, kdy se staly všechny ty špatnosti, tím méně na to myslím. Každý uklid, každé utření prachu, každá návštěva místa, kde jsem byla posledně s ním, když už jsem byla sama mi přinášela vědomí, že se věci lepší a čas to bere do svých rukou.

Odkudsi jsem se dozvěděla, že už si Lukáš našel druhou holku, ale nepřišla žádná vlna úzkosti nebo smutku, bylo mi to vlastně docela jedno. Dokonce jsem se uklidňovala vědomím, že jsem mu skutečně za nic nestála, ani za omluvnou zprávu, za žádný pokus mě získat zpátky. Nemusela jsem se trápit myšlenkami, že jsem ho opustila, když mě miloval, protože nemiloval. Každé ráno, každý večer, každý den, týden, měsíc jsem žila dál víc a víc svůj nový život a učila jsem se, jak věci chodí, když je na ně člověk sám.

Ze začátku to bylo skutečně těžké, od třinácti let jsem se opravdu změnila jak fyzicky, tak psychicky. Byla jsem zvyklá dlouhou dobu svůj život sdílet s někým a neměla jsem šanci se vrátit k něčemu jako 'starý život'. Nic takového už neexistovalo, byla jsem docela jiný člověk a bylo na čase naučit se žít v realitě. Díky Bohu jsem na to nebyla tak moc sama, pořád tu byl Vítek a se vším mi pomáhal, trávili jsme spolu hodně času, ale vážně nešlo o nic víc než o upřímné kamarádství. Jistě, nevyhla jsem se nepříjemné myšlence, že když jsme spolu každý den a nemáme před sebou prakticky žádná tajemství, že bych k němu možná měla cítit něco víc, ale nic takového nepřicházelo. Trochu jsem se bála, že mě ten rozchod nějak poškodil a já už nebudu moct k nikomu cítit nic víc, než přátelství, že se budu ze strachu lásce vyhýbat a odmítat jí. Ten strach se mě držel zuby nehty, ale dokázala jsem ho zastrčit do pomyslného šuplíku a tolik na něj nemyslet.