Můj malý nový svět.

První #18

Do očí mi prudce zasvítilo studené světlo nové lampičky, která už byla jako jedna z mála věcí na mém stole v pokoji. Ty ostatní věci o kterých je řeč se především týkaly školy. Učebnice nakoupené po různých antikvariátech, propisky, lepicí pásky, pastelky, skicák s nedbalým náčrtem Jema Carstairse, kterého si narozdíl od jiných knižních hrdinů představuji docela zřetelně a pár náramků z Chorvatska.

Snažila jsem se s hlavou zabořenou hluboko do polštáře zhasnout lampičku, kterou mi dle mého úsudku mamka zcela zlomyslně rozsvítila a nasměrovala na můj obličej vždycky, když jsem měla vstávat do školy. Vstávat do školy. Do úplně nové školy.
Ulevilo se mi a zatočila se mi z toho hlava zároveň.

Z Chorvatska jsem přijela teprve předvčerejškem a stále jsem se ještě nedokázala pořádně prospat. Zaprvé protože bylo moc zážitků ke vstřebání a zadruhé, zkrátka nemám ráda cestování, a když jsem dlouho pryč, podepíše se to na mě. Na cestu do Chorvatska a zpět už jsem si relativně zvykla, podstupuji ji už řadu let, ale pořád mi vadí jet stovky kilometrů od domova, jediného místa, kde to znám. Popravdě? Je to jediná země za hranicemi, kterou jsem navštívila. Mám z cestování docela strach a rodičům to zas tak nevadí, protože kdybych ten strach neměla, jejich peněženku by to bolelo mnohem víc.

Naslepo jsem zašmátrala rukou ve vzduchu, a když jsem se akorát praštila o hranu stolu, usoudila jsem, že je čas vstát. Sedla jsem si na posteli a malátně si protřela oči.

Vzpomněla jsem si na svůj první den na střední škole, jak jsem nikoho neznala a nikdo se nenamáhal poznat mě. Bylo to lehce frustrující, musím podotknout, ale jakýmsi zázrakem jsem se připletla ke Kláře, která na tom byla podobně, ale rozhodně to nenesla tak statečně, tudíž se naše první konverzace skládala spíš jen výhradně z jejího výkladu o tom, jak zdejší nemají žádný vkus. Nějakým zvláštním způsobem mi ale nepřišla zas tak hloupá a měla jsem jí i docela ráda, dokud se nezačala hrabat v mém soukromí a neuštědřila mi pěkný kus ostudy po celé škole. Každopádně tyhle chyby jsme si vyříkaly a už není co si vytýkat.

Líně jsem vstala z postele a nervózně vešla do koupelny. Trhanými pohyby jsem si rozčesala vlasy, umyla si obličej a vyčistila zuby. Šlo o každodenní rutinní záležitost, ale přesto jsem v žaludku cítila při každém pohybu nepříjemnou úzkost. Poslední zbytky pochyb, jestli jsem udělala správně, ale už jsem se dokázala velice přesvědčivě poučit, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.

Vyšla jsem již upravená z koupelny a v prozatimním šatníku jsem si vybrala šedé volnější šaty, které na mojí přítomnost nijak výrazně neupozorňovaly. Krásně vyjadřují můj zdrženlivý postoj vůči cizím, tudíž moji případní potenciální přátelé budou vědět, do čeho jdou.
Naposledy jsem se zkontrolovala ve velkém šišatém zrcadle, které jsem si vždycky přála, přerovnala si znovu podle velikosti všechny učebnice a sešity a zhluboka se nadechla.

Cestu do školy jsem se naučila nazpaměť z internetu. Nejdřív půjdu zhruba šest až sedm minut pěšky k zastávce autobusu, kterým pojedu jen jednu zastávku. (Našla jsem si i časy, kdy autobusy jezdí, aby všechno pěkně navazovalo a ladilo s časem, kdy chci přijít do školy) Hned potom přejdu silnici a pojedu čtvrt hodiny tramvají. Pak už je to do školy jen asi sto metrů. Díky mapám jsem věděla naprosto přesně kudy kam. Ano, když šlo o důležité věci, v plánování jsem byla mistr.

Mamka už byla v práci, protože to teď měla dál, ale nezapomněla na mě a nechala mi na lince lístek, ve kterém mi přála hodně štěstí a málo nervozity. Usmála jsem se, přeložila kousek papíru a dala si ho do peněženky.

Pak už šlo všechno dost rychle, nazula jsem si obyčejné černé balerínky, přes ramena jsem si přehodila stejně tak černý svetřík, upevnila si školní tašku, aby byly popruhy stejně dlouhé (zlozvyk už od dětství, kdy na mě rodiče neustále dávali pozor, abych si nekřivila taškou záda) a vyšla jsem na chodbu. Zamkla jsem, klíče si zapla do malé kapsy v tašce a vydala se do výtahu. Pořád jsem si užívala, že už nemusím scházet několikero schodišť s tíhou na zádech, a pak je zase vycházet. Mohla jsem se jednoduše svézt.