Můj malý nový svět.

Věrný hlas #9

Budeme se stěhovat.
Ta slova mi zněla v hlavě ještě nějakou chvíli. Bylo to, jakoby mi kolem hlavy bzučela obrovská moucha, čas od času mi proletěla skrz ušima a hlavou, a pak kolem mě zase poletovala. Trvalo mi pár desítek vteřin, než jsem se dokázala nadechnout a dalších pár, než jsem ze sebe vydala hlásku.
Budeme se stěhovat.
Bůh vážně existuje? Vyslyšel mě a já nebudu muset trčet v tomhle nenáviděném propadlišti svých vlastních dějin?

Nedokážu ani popsat, co se uvnitř mě v tu chvíli odehrávalo. Posledních několik dní jsem se obalovala téměř neproniknutelnými vrstvami smutku, a radosti trvalo, než se prodrala v omezené míře nahoru. To si rodiče vyložili trochu jinak, než jsem chtěla.

Mamka se zatvářila rozpačitě, zřejmě nevěděla, co udělat, takže táta začal mluvit jako první.
,,Vím, že je to pro tebe velký šok, ale přísahám, že když vážně nebudeš chtít, můžeme tu zůstat, jen si to nech projít hlavou. Slyšel jsem od mamky, že máš teď .. složité období,“ na chvíli se odmlčel, jenže já stále nebyla schopná cokoliv udělat, natož říct, tak opatrně pokračoval. ,,Nic se neděje, nechceme na tebe tlačit, můžeš si říct a zařídí se to podle tebe, podle toho jak se budeš cítit a..“
,,Děláte si srandu?!“ Vystřelilo ze mě dřív, než jsem se stačila zarazit. Každopádně jsem toho využila a slova se ze mě valila jako vodopády a nemohla jsem to zastavit.

,,To je, můj milý tatínku, nejlepší zpráva na světě, Ježiši Kriste, pojďme se přestěhovat ještě dneska, začnu si hned balit! Vypadnem odsud, to je jedno kam, prostě co nejdál k tvý práci na konec Prahy. Se vším pomůžu, Vítek může pomoct taky!“
Táta se začínal smát a mamka si zakrývala úsměv dlaní, protože celá tahle podivná situace nebyla ani k smíchu, ani k pláči, byla zkrátka naprosto potřebná a perfektní.

Taky jsem se začala smát a doufala jsem, že můj smích nezní tak hystericky, jak jsem si myslela. Ten zvuk mě škrábal v krku, ale smála jsem se dál. Smála jsem se, až mi z očí tryskaly slzy, které ovšem byly naprosto vyjímečné svým původem. Nějak mi to úplně všechno pořádně nedocházelo, ale líbila se mi ta myšlenka, že uteču a svoje problémy nechám tady, daleko za sebou.

Do našeho bytu se nastěhují jiní lidé se svými novými problémy, a ty moje se tady rozpustí, jako kapky deště v moři. Už mi nebudou nikdy na obtíž. Budu si žít svůj nový život, budu mít novou školu, nový pokoj, novou mysl. Všechno ostatní tady s radostí nechám. Lukáše, jeho novou holku, se kterou se vystavuje na všech možných sociálních sítích, kravky ze školy, které si dřív hrály na moje kamarádky..

Starý obraz svého života můžu konečně zapálit, bude z něj sálat jedovatý kouř z drahých chemických barev a já se budu dívat. Pak konečně vezmu čisté plátno a namaluju si nádherný život, který mi nebudou kazit staré tahy štětcem.

Plná optimismu a krásných myšlenek na nový obraz svého života jsem běžela do pokoje pro telefon a bezmyšlenkovitě vytočila Vítkovo číslo.
,,Ahojky, děje se něco?“ Zazněl z telefonního mikrofonu Vítkův jemně ustaraný hlas.
,,To teda děje, hádej co, ale můžeš jenom jednou, pretože pak už ti to stejně řeknu!“ Jásala jsem mu do mobilu, ze kterého jsem během svého mluvení slyšela tlumený smích.
,,Já fakt netuším, Very, leda že by na Kláru náhodou spadlo letadlo nebo tak něco..“ řekl ironicky, ale byla z jeho hlasu cítit úleva, zřejmě protože se bál nějakého zdrcujícího telefonátu o tom, jak jsem na dně a nedej Bože, přemýšlím, jak to jednou pro vždy skončit.
,,Takže teď si radši sedni, frajere, nebo upadneš a už se nezvedneš.“
,,Tak už mě nenapínej, co se stalo?“
,,Budem se stěhovat, do konce školního roku budem pryč. Vysvědčení po prváku a šlus, odletím daleko na konec Prahy. No není to úžasný?!“
Vykřikla jsem s neskrývanou radostí, kterou mi ovšem můj kamarád neopětoval.
,,Ale.. to už nebudeš chodit sem do školy? Už tě... já už tě neuvidím? Necháš mě tady?“
Na chvíli jsme se oba odmlčeli. Na to jsem nepomyslela, ale rozhodně jsem neměla v úmyslu tady v tom Vítka nechat samotného.
,,Ale Víťo, vždyť se můžeme pořád vídat, od vás to bude pár stanic metrem a autobusem, můžeme se vidět skoro stejně jako do teď. Já tě nechci opustit..“
Když se stále nic neozývalo, dodala jsem: ,,Nemůžu tě opustit, ne teď a ne jindy.“
Jsi můj nejlepší kamarád.. chtěla jsem dodat, ale sobecky jsem větu nechala nedokončenou, protože jsem si byla jistá, že na něj tak zapůsobí víc. A taky jsem měla pravdu, zapůsobila.
,,Tak dobře, já tebe taky ne.. Nechci ti teď dělat potíže já, vím, jak moc to pro tebe teď musí znamenat, začneš jinde s čistým štítem a to staré necháš tady. Není nic, v čem bych tě nepodpořil.“
Při těch slovech se mi zalily oči novými slzami. Chápal mě.