Warrior

I. Sladké nevědomí

Moon

Ticho. Tma. Prázdno. Místo bez světla. Bez ničeho. Sem se pořád vracím. Do krajiny bez života. Nevadí mi to.   Je to jediné místo, kde se cítím v bezpečí. Je mi tu dobře. Jako by všechno tady pohlcovalo všechen můj strach, neklid i beznaděj. Chodím pořád dokola. I kdybych šla celé dny, nikam nedojdu. Na místech kam došlápnu se zvedá prach. Občas se tu najde trs seschlé trávy nebo mechu. Stromy mají temnou tvrdou kůru a není na nich žádné listí. Všechno už popadalo. Dávno. Už si ani nepamatuju jak vypadalo. Jestli mělo nějaké barvy. Nebo byly sešedlé jako vše okolo. Moje srst se pohybuje. Přesto tu nefouká vítr. Nevím jestli tu někdy byl. Nepamatuju si, jak to tu dřív vypadalo. Prach je tu to jediné co zbylo. Možná tu dřív byly řeky, jezera, možná i moře. Jenže tu nic z toho není. A asi nikdy nebylo. Vše zaniklo působením času. I já. Sice tu pořád jsem. Ale připadá mi, že se i já měním v prach. Že mizím. I kdybych zmizela... nevadilo by mi to. Aspoň bych se stalo součástí tohoto místa. Byla bych volná. Stala bych se dalším z hlasů, co slýchávám. Ano. Hlasy. Nevím kde se vzali, ani proč tu jsou. Vím jen, že jsou součástí toho všeho. Šeptají. Občas mě nabádají k divným věcem. Už je skoro nevnímám. Staly se mým větrem. Věcí tak samozřejmou jako je dýchání.

Sedávám stále na stejném místě. Jediné místo, kde není tma. Roste tam strom. Je malý. Menší než já. On jediný není mrtvý. Za celou dobu co roste mu narostlo jen pár listů. Má bílou skoro stříbrnou kůru a listy mají různé barvy. Nevím proč. Jestli to má nějaký důvod. Jeho kořeny vyčuhují ze země a tráva okolo něj je zdravě zelená. Žádná šeď. Ale připadá mi, že se to místo stále zmenšuje. Možná někdy v budoucnu zemře i tento strom. A vše už navždy pohltí tma. Má šedá srst má popelavou barvu. Je čím dál tím matnější. Časem se stane prachem, který tu zůstane jako upomínka na mě. Na to co jsem i na to čím jsem byla. Už to nikdy nebude stejné. Jak by taky mohlo? Vše se změnilo. Má mysl už mi nepatří. Ani mé tělo. Všechno mi vzali. Jsem tu pro sebe jen já. Jen já a tma. Světlo v mém životě neexistuje. Jestli se tomu tedy dá říkat život. Ne. Spíš přežívání. Už, už nic nechápu. Vše se rozpadá a já tomu nedokážu bránit! Nic nezmůžu. Jak bych mohla bojovat s časem, když je tak mocný? Stále se braním, ale každým dnem jsem slabší. Říkají mi, že jsem blázen. Že nechápu nic, co se děje kolem mě! Že jsem slepá, když nevidím jejich sílu! Ano, nevidím ji, protože já jediná stále vidím.