Warrior

XII. Zpečetěné pouto

Fira

Běžím, tak rychle, že pomalu ani nemůžu dýchat. Prodírám se houštinami a kličkuju mezi stromy. Na tlapky mi tlačí větve a s každým dopadem na zem mě bolí víc a víc. Přesto nezpomaluju. Moon mě potřebuje. Přes bolest v tlapkách zrychluju. Od drápů mi létají jiskry kdykoli se setkají se zemí. Od čumáku mi stoupá kouř a krev mi vře v žilách. Už ji cítím. Je blízko.

Proskočím keřem a dopadnu přímo před ní. Obranně se nahrbím a zakryju ji svým tělem. Je jich kolem nás asi osm. Další dva leží mrtvý nedaleko. Cítím na svých zádech, jak Moon zrychleně dýchá. Snad se jí nic nestalo. Teď ale není čas na mluvení. Kouř z mého čumáku je stále tmavší a větší.

Jeden z nich zaútočí. Skáče na nás s otevřenými čelistmi a hrdelním vrčením. Zrak se mi v tu chvíli zaostří a já vidím vše jakoby zpomaleně. Otevírám čelisti a ještě když je nepřítel ve vzduchu, zkropím ho obrovským sloupem ohně. Nejbližší okolí ozáří bledé naoranžovělé světlo vycházející z plamenů. Oheň pohltil vlka, který na svojí obranu nestihl nic udělat. Ani nářek bolesti se neozval. Jeho život vyhasl stejně rychle, jako vyhasne jiskra skropená vodou. Zavírám čelisti a a zase je otvírám, abych mohla dýchat. Z čumáku i z tlamy mi vychází husté provazce kouře. Stále shrbená, připravená k dalšímu útoku pozoruju zbývající vlky.

Vypadají vyděšeně. Ani se jim nedivím. Zbytky jednoho z nich se snáší k zemi jen jako vyhasínající jiskry. Zvláštní je, že mi vůbec nedělalo problém usmažit ho. Nevadí mi to. Zasloužil si to. Byl zrůda. Všichni jsou. A usmažím i ty ostatní! Sil mám dost. Nikdy jsem si nepřipadala silnější a neporazitelnější.

I Moon už stojí v bojové pozici ze které ji vyvedl počet soupeřů. Nejspíš nejdřív narazila na ty dva, které zabila, ale pak přišli i tihle.

Obě vrčíme a čekáme, kdy příde útok. Z Moon je cítit jakési odhodlání a nenávist. Zdá se, že se ti vlci bojí na to, aby zaútočili.

Moon ale očividně ne. Nakonec je to ona, kdo vybíhá proti nim. Míhá se mezi nimi jako pouhý stín a útočí.

Nehodlám zůstat pozadu. Taky vybíhám a s nenávistí se na ně vrhám.

Vrhnu se nejdřív na toho, který je mi nejblíž. Zakousnu se mu do zad. On zakňučí. Po mích zubech mu tam zůstali tržné rány a velká popálenina. V boji jsou mé schopnosti silnější. Tak toho pořádně využiju. V hlavě se mi rodí pořád nové nápady s ohněm. A tak na nepřátele stále posílám rychlé hořící koule. Už si ode mě dávají odstup. Srabi! Jich je ještě pět a na jednu si netroufnou!

Tři kolem mě pořád jen krouží a zbylí dva bojují s Moon. Té se docela daří. Od ní si odstup nedrží. Taky ke všemu nepoužívá své schopnosti. Ale bojuje dobře. Když jsem ji pozorovala při výcvicích v podzemí, vypadalo to, že bojovat neumí. Jenže ona je očividně skvělá válečnice.

Konečně jsem zasáhla jednoho z nich ohnivou koulí. Vlk okamžitě vzplanul a začal prchat a bolestně kňučet. Jen ať uhoří.

Proti Moon už stojí pouze jeden a já skáču na ty dva u mě. Jednoho zakousnu a druhý utíká.

Toho posledního srazím ohněm k zemi. Moon se na mě podívá.

,,Už jsem ho měla," zamručí.

,,Tak promiň za pomoc," usměju se. Ona se ale zamračí a nakrčí čumák. Její výrazné oči přitom vzplanou zvláštním odleskem. Přijde ke mně a nakloní hlavu.

,,A proč si myslíš, že jsem tu pomoc potřebovala?" ptá se zvídavě a její oči se přitom rozzáří. Páni. Začíná se z toho stávat nejdelší rozhovor, který jsme měli. Ale zrovna v tuhle chvíli se to moc nehodí. Pořád ve vzduchu cítím jejich pach.