Warrior

XXXIV. Ve jménu Nebes

Fira

Hledí na mě těma vědoucíma samolibýma očima, jakoby už dávno vyhrál. Bílá srst mu povlává v sílícím větru, sám je však nehybný jako skály kolem nás.

Snažím se v jeho výrazu naleznout jedinou stopu obav, jeho pohled je však neprostupný. Nemám tedy nejmenší tušení, proč je tak sebejistý čelem k mohutnějšímu protivníkovi.

Má snad důvod věřit v jeho vítězství? Má snad schovanou nějakou lest? Jedno je jisté, čestně bojovat nebude. Takový hlupák není. Je mi jasné, že tohle celé je léčka, jak se zbavit největší hrozby. Chtějí se mě zbavit, aby měli otevřenou cestu.

Právě proto to musím vyřídit rychle. Kolem mě zuří bitva a dobří vlci riskují své životy, zatímco já tady hodnotím situaci. Už bylo dost postávání.

Bleskově překonám vzdálenost mezi námi a s rozevřenými čelistmi mu skočím po hrdle. On je však rychlý a mé tesáky skousnou na prázdno.

Koutkem oka vidím, jak se blíží z mé pravé strany a hbytě uskočím, načež instinktivně praštím tlapou. Setkám se s odporem v podobě jeho tváře, což ho účinně pošle k zemi.

Skočím po něm, dokud je relativně omráčený, ale on pohotově zvedne nohy a nacvičeným švihnutím mě hladce odhodí stranou. Ještě, než se ocitnu tlapama opět na zemi, on už stojí připravený na další úder.

Naštvaně si odfrknu a přivřu nenávistně oči. Před očima se mi přehrávají všechny ty roky v Podzemí. Veškerá prožitá bolest a strach ze života ve tmě. Všechna těla vlčat, která nebyla dost silná, aby přežila drsný výcvik. A bílý vlk v pozadí, hledící na svět nevyzpytatelnýma očima.

Znovu se na něj vrhnu, tentokrát příliš rychle i na něj a zakousnu se mu do odhalené lopatky. Silou nárazu ho srážím k zemi, nechávajíc ho lapat po dechu.

Je mi jedno, že správný válečník nepůsobí víc bolesti, než je nezbytně nutné. Náhle mám neukojitelnou chuť na něj přenést všechno své utrpení. Nechat ho prožít celé to peklo, aby věděl, co mi způsobil.

Pustím ho, jen abych se mu následně zakousla do měkkého boku. Na jeho bílé srsti se rozrůstají rudé skvrny na místech, kde mé tesáky prošli jeho prašivou kůží.

Pocítím náhlou bolest, když se mi na oplátku jeho tesáky, v zoufalé touze se osvobodit, zavrtají do nohy. Jeho stisk je pevný a neochvějný i přes všechna zranění jež utrpěl. Mám pocit, jakoby mi ty tesáky prošli masem hladce až na kost.

Chci od něj odskočit, ale on stále drží, proto se mu oženu po hlavě. Výhled na mé blížící se čelisti splnil účel, pustil se a odvalil stranou.

Ustoupím kousek dál a do celé nohy mi vystřelí ostrá bolest. Skoro na ni nedokážu došlápnout. Je mi to ale jedno. Pohled na zakrváceného Seliera mi říká, že to stálo za to.

Stojí sice na nohou, ale těžce oddechuje a čelisti má pevně sevřené, jakoby stále svíral moji nohu. Bílou srst má slepenou krví a prvně v životě mi připadá smrtelný. Už nepůsobí jako nedotknutelný přízrak. Je zranitelný, stejně jako já, nebo každý na tomto bojišti.

,,Není to nic moc, co?" ohrnu posměšně pysky, ,,Krvácet spolu s ostatními."

,,Krev je symbol slabosti. Silní nekrvácí," zavrčí.

,,Tak to asi budeš největší slaboch na bojišti," zamručím pobaveně, ,,A víš co je na nic? S tvojí srstí to vidí úplně všichni."

Než se naděju, rozběhne se po mně překvapivě svižně na jeho stav. Uskočím stranou, ale má zraněná noha mě zradí. Nevydržela pod návalem bolesti a podlomila se, čímž jsem spadla čumákem napřed do rozryté země.