Warrior

XXVI. Noční můry

Pohled třetí osoby

Zlatavý vlk uháněl tmou, ale připadalo mu, jakoby stál na místě. Vše kolem něj vypadalo stále stejně, hladký kámen pod jeho tlapami a nekonečný prostor, jež se na něj tlačil ze všech stran jako řítící se stěny. Říkal si, jak je možné, aby něco takového bylo v podzemí, bylo to nepřirozené a znepokojivé. Nikde ani kámen a přestože běžel pořád jedním směrem, nikde nenašel konec. Žádnou stěnu ani strž. Jen prázdný prostor bez konce. A to ho uhánělo k šílenství.

Chtěl najít aspoň něco, co by tu prázdnotu přerušilo, ale jako by běhal v kruzích. Nevěděl, jak dlouho to ještě vydrží. Dech se mu zadrhával ve staženém hrdle a srdce mu divoce bušilo. Únavou se mu zdálo, jakoby měl nohy z kamene.

Připadalo mu, že už nedokáže udělat ani krok, když náhle do něčeho narazil. Ne do něčeho... Do někoho. Na chvíli ucítil něčí měkkou srst, zahlédl záblesk očí a k čenichu mu dolehla známá líbezná vůně. Než se ale stihl zpamatovat, byl opět sám. Ač se rozhlížel sebevíc, už ji nikde neviděl, tma ho obklopovala ze všech stran. Jen její vůně se stále vznášela ve vzduchu a připomínala mu, že byla tady.

,,Firo!" zakřičel zoufale a nepřestával se otáčet. Odpovědí mu však bylo tíživé ticho a prázdnota v jeho srdci, která se začínala podobat prostoru kolem něj. Pocítíl chlad v hrudi a znovu zakřičel její jméno, ale z hrdla se mu nevydral ani hlásek.

Najednou byl plný nové energie a poháněn zoufalou touhou se rozběhl opět vpřed. Někde tam musela být a možná měla stejný strach jako právě teď on. Chtěl ji najít. Aby už nebyl sám. Aby věděl, že se tohle skutečně děje a že to není jen odporná noční můra.

Třeba se dostala ven, mihlo se mu hlavou. Přeci jen se propadl moc brzo, než aby viděl, co se s ní stalo. Jenže ji tu cítil. Její vůně se vznášela všude okolo, ale sama nikde nebyla. Nechápal to. Hlavu měl plnou splašených myšlenek, které do sebe chaoticky naráželi a nedokázal je srovnat.

Musel se dostat ven, ale to by nejdřív musel najít konec téhle zatracené prázdnoty.

K jeho uším dolehl krátký výkřik plný děsu, odrážel se od neviditelných stěn a vracel se mu do mysli jako nekončící ozvěna. Poznal ten hlas, přestože ji nikdy neslyšel křičet. Potřebovala ho. Někde tam byla, ale tma ho od ní oddělovala. Musel za ní.

,,Firo, kde si?!" zakřičel. Ticho. Opět žádná odpověď. Až po několika úderech srdce se ozval další výkřik, tentokrát mnohem naléhavější, až se mu z něho zježily všechny chlupy na zádech.

Náhle se výkřiky ozývali ze všech stran a rvaly mu uši. Nevěděl, kam má běžet, a tak se jen otáčel na místě, zoufalý a dezorientovaný. Po chvíli deprimovaně vykřikl a svalil se na zem. Přikryl si tlapama uši a snažil se už neposlouchat, jenže to nepomáhalo. Tlačil si na uši vší silou s pevně zavřenýma očima a křičel, aby to už přestalo.

Zůstal tak i poté, co výkřiky ustali a snažil se vytěsnit i poslední ozvěny ze své mysli. Třásl se po celém těle, jakoby měl zimnici a srdce mu vynechávalo údery.

Až po dlouhé chvíli vstal s chvějícíma se nohama, povzbuzený dalším závanem její vůně. Byl obzvlášť silný a probudil v něm vzpomínky na její úsměv a smích. Věděl, že ho musí znovu vidět.

Kráčel tmou, už neběžel, věděl, že by se stejně nic nezměnilo, a snažil se myslet na hezké věci, i když mu je ta protivná neznámá síla vytlačovala z paměti. I tak těch hezkých věcí moc nebylo. Prožil celý život v Podzemí. Jen občas vyšel ven, jen aby někomu zničil život, a pak se vrátil. Příbuzné neměl. Nebo je aspoň neměl rád a všechny možné přátele od sebe odehnal svými neustálými dohodami a lhaním. Všichni ho nesnášeli. Byl nenáviděný i mezi zatracencemi. Byl ztracenou existencí. Zbyla mu jedině ona. Ta od něj neodešla. A když utekla z Podzemí, věděl, že ji musí najít. A našel. Ale jen proto, aby ji znovu ztratil.