Warrior

Epilog

Fira

Bitva byla dlouhá a vyhaslo v ní nemálo životů. Jsem si jistá, že to byla ta největší bitva, jakou tento svět spatřil. Bylo prolito tolik krve, až se zdá nepatřičné, že je tak krásný den. Slunce svítí nad hlavama truchlících přeživších, jeho paprsky hřejí unavené svaly a přímo svolávají k odpočinku. I vítr se utišil, po bouři již není ani památky. Jediné, co dává znát, co se tu odehrálo, je těly posetá louka a zničené údolí. Skály se rozpadly, zem zuhelnatěla a nese otisky obřích tlap, jejichž majitelé nyní stojí jako přízraky přímo v té děsivé zkáze.

Tenebris se rozhlédne, jako by přepočítávala mrtvé, které má vzít pryč s sebou. Nakonec se obrátí čelem ke svým vrstevníkům, pokyne jim a v oblaku náhlé tmy se rozplyne. Její krkavci ještě chvíli krouží nad bojišti, než se taky vypaří. Obloha se bez nich najednou zdá prázdná, ale opět klidná. Nyní jí brázdí pouze osamělé mraky, žádní ptáci. Nejspíš je vyděsil všechen ten chaos.

Chvíli přemýšlím nad bohyní smrti a snažím se vstřebat tu skutečnost, že kdyby se neobjevila a nezasáhla, vše by skončilo jinak. Lumus by vyhrál... Nebo by přinejmenším utekl bez následků.

Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna smrt bude na naší straně, ale řekla bych, že jsem za to ráda. Její pomoc sice přišla na poslední chvíli, ale vzhledem k tomu, co se stalo potom, si asi nemůžu stěžovat. Bez ní bychom byli ztracení.

Asi mi ani nemůže být líto, že nemohla dát Lumusovi horší trest. Smrtelnost se mi nezdá jako nic příliš hrozného pro někoho, jako je on. Zasloužil by si umřít tím nejhorším způsobem. Pravdou ovšem je, že je to bůh života a stejně jako ostatní nebešťané je pro tento svět příliš důležitý. Jeho smrt by nás nejspíš poznamenala víc než jeho život, ač se mi to příčí sebevíc.

Měla bych se tedy radovat alespoň z těch vítězství, která nám připadla. Třeba, že už není žádné Podzemí. Nikdo už se nebude muset třást strachy před hrozivou sílou toho místa. Už žádné další utrpení, žádné vyvražďování. Z toho všeho se stanou pouze děsivé příběhy na strašení vlčat. To by se dalo nazvat velkým vítězstvím.

Nevěřím sice, že Podzemí upadne v zapomnění, přece jen napáchalo příliš mnoho škody, ale už jen fakt, že je minulostí, mě naplňuje alespoň malou radostí.

Prožila jsem si tam peklo, příliš brzy jsem pochopila, co je to smrt a strádání, ale na druhou stranu jsem tam potkala Moon.

Svíravý pocit v mé hrudi se zhorší při myšlence na tu podivnou vlčici. Neměla by mi tolik chybět, vždyť jsem ji znala tak krátce a přesto mi během naší cesty přirostla k srdci. Jsem si jistá, že na ni nikdy nezapomenu.

Z té sžíravé bolesti se však stala pouze tupá únava. Už jsem o ni málem přišla několikrát, proto je skutečnost, že je doopravdy pryč jaksi vyčerpávající a svým způsobem tíživá. Není to ta živá bolest, jež jsem cítila, když jsem se dozvěděla pravdu o osudu mé smečky. Možná by se to dalo nazvat smířením.

Jsem si jistá, že by se naše cesty stejně časem rozešly. Zatímco já potřebuju místo, kde se můžu cítit doma, ona byla divoká a energická. Nevydržela by na jednom místě a nakonec by šla dál. Poté bych nevěděla, kde je a kdy si pro ní přišel konec, jestli vůbec.

Tímto způsobem to získalo jasný konec, nebudu muset tápat, co s ní zrovna je, i když by to asi bylo lepší. Někdy je lepší, když věci zůstanou otevřené.

Pořád nemůžu uvěřit, že se prostě vypařila. Možná je to u náměsíčníků normální, ale já se nějak nedokážu smířit s faktem, že nemůžu truchlit u jejího těla. Že ji nemůžu pohřbít, jak by si zasloužila. Je to jakoby ani nikdy neexistovala. Teď je jen na mých silách udržet si její obraz v hlavě. Je na mě udržet ji naživu, byť jen ve vzpomínkách.