Warrior

XXXV. Otřesená víra

Pohled třetí osoby

,,Musíme pryč!" zakřičela černá vlčice přes lomoz lámajících se skal, ,,Už s tím nic nezmůžeš. To, že umřel neznamená, že musíme umřít i my!"

Stačil však jediný kalný pohled od Moon a věděla, že by mohla křičet sebehlasitěji, a stejně by se jí nedostalo vytoužené reakce. Ledová vlčice se zdála být otřesená. Nebylo to ale hrůzou, nýbrž něčím, čemu Umbra nedokázala porozumět. Nechápala, jak může pohled náměsíčníka působit jinak než hrozivě a ledově. To, co ale viděla v těch očích... Byla z toho zmatená. Nejdřív v nich bylo tolik bolesti, až se divila, jak to vůbec může být možné, ale poté, stejně náhle, jako začalo zemětřesení, veškeré emoce zmizely z tváře ledové vlčice. Zůstala pouze pustá prázdnota.

Umbra si moc dobře pamatovala, kdy se na ni naposledy takhle někdo podíval. Cítila hořkost, jak se jí to vracelo. Doufala, že už ten pohled nikdy neuvidí. Dělalo se jí z toho zle, ale nedokázala odtrhnout oči, tak moc ji to zasáhlo.

Sevřela pevně čelisti a zavřela oči ve snaze zahnat ty ochromující myšlenky. Nemohla si je dovolit. Měla by se radši soustředit na důležitější věci. Bylo příliš riskantní jen tak stát pod hroutícími se skalami. Kdykoli na ně mohl spadnout nějaký balvan a zabít je. Poté už by nezmohla vůbec nic. Zavrtěla odhodlaně hlavou.

Už udělala co mohla. Nehodlala zemřít zbytečně, jen protože by se snažila zachránit někoho, kdo o to nestál. Možná, že Moon byla vyvolená, ale byli i jiní, kteří potřebovali pomoc a ona teď jen ztrácela čas. Musela přemýšlet hlavou, ta ji nikdy nezradila, narozdíl od srdce. A hlava jí říkala, že život jednoho vlka je zanedbatelný, pokud jich může zachránit víc. Byla to chladná pravda a možná i krutá úvaha, ale bylo to tak.

Nezáleželo na faktu, že Moon znala, narozdíl od jiných. Život je život. Každý stejně cenný v celkovém obraze. Smrt nedělá rozdíly.

S touto myšlenkou se otočila a rozběhla se pryč od nebezpečí, nechávajíc ledovou vlčici za sebou.

***

Viděla vrány. Spoustu vran. Tlukot desítek křídel pomalu přehlušoval odehrávající se chaos. Černí ptáci kroužili nad rozpadajícím se bojištěm a temnýma očkama pozorovali svět pod nimi, čekajíc, kdy se objeví duše, aby ji odnesli na Druhý břeh. Někteří létali přímo mezi splašenými vlky. Černé stíny byly všude, stejně jako nářek mrtvých. Umbra jich ještě nikdy neviděla tolik.

Vrány se slétaly v předzvěsti smrti. Byly přitahovány k boji, díky nezvykle velkému počtu obětí. V Umbřiných očích tak bylo všechno mnohem zmatenější. Věděla, že vrány nikdo jiný nevidí. Byla to jedna ze schopností jež získala od Tenebris. Změnila jí pohled na svět, jež se nyní zdál mnohem temnějším a chladnějším místem. Zvláště v tento den.

Vše se hroutilo závratnou rychlostí. Bitva, do níž se pustili s přesvědčením, že změní jejich životy přerostla v něco mnohem většího. Bohové se hněvali. Zatímco se země otřásala, vítr nabýval na mohutnosti, a mračna byla stále temnější. Téměř jakoby přicházela další noc.

Ve vší té temnotě se stěna ohně kupodivu nezdála být tak podivná. Přesto to černé vlčici způsobilo ještě větší zmatek v hlavě, nemluvě o hrůze, když vystřelila ze země tak blízko její osobě. Oheň však nepálil ani se nerozšiřoval. Byl jako chvilková vlna energie, pomalu mizící do neznáma, o nic méně však oslňující či děsivá.

Jak byla záplava sžíravých plamenů rozfoukávána větrem, celé bojiště upadlo do hrobového ticha. Najednou všichni zapomněli na odehrávající se katastrofu a jen v posvátné hrůze hleděli na obří bytost před nimi, uchváceni nepopsatelným strachem. Nikdo se ani nepohnul, když rudé oči ve stínu rohaté přilby prohlíželi zničené bojiště. Samotný pohled těch planoucích očí donutil každého přítomného sehnout hřbet v podřízené pokloně.