Warrior

XXX. Vítej v pekle

Fira

Můj křik je jediným zvukem, který se ozývá v úplném tichu. Naplňuje tu hlubokou tmu kolem mě a nedokážu ho zastavit. Hrdlo mě bolí, ale to je skoro nic oproti té hrozné sžíravé bolesti, jež mi svírá srdce. Bolí to tak moc, až mám chuť padnout na zem a zůstat jen ležet, dokud mě to nezabije. Celá se chvěju, nevím, jestli tou náhlou zimou, nebo pláčem.

Nedokážu jasně přemýšlet. Všechny myšlenky jsou najednou příliš zmatené a nerozumím jim.

Les, jezero, úplně všechno ustoupilo do pozadí a jediné, co před sebou vidím jsou kosti. Tolik kostí. A s nimi si plně uvědomuju, jak moc jsem byla bláhová, když jsem věřila, že jsou všichni naživu. Tolik jsem věřila, že ten útok přežili, ale jak by mohli? Mohli by být sebelepší bojovníci, ale přesila je něco, co nakonec udolá i toho nejsilnějšího.

Nechtěla jsem tomu věřit. Až do této chvíle jsem tu možnost vytěsňovala z hlavy, ale teď je to přímo přede mnou. Už k tomu nemůžu být slepá.

Připadá mi, jakoby mi někdo zaryl drápy do srdce a začal ho rvát na kusy. Ještě před chvílí jsem věřila, že se mám kam vrátit. Že na mě má smečka čeká a všechno bude v pořádku. Ale teď jsou pryč. A očividně už hodně dlouho.

To pomyšlení je nesnesitelné. Nemám nikoho. Nemám domov. Nemám smečku. Nemám nic.

Najednou se mi svět hroutí pod nohama a já nemám tušení, jak se tomu postavit. Veškeré mé dosavadní jistoty jsou pryč, jakoby ani nikdy neexistovaly.

Ta příšerná bolest se mi rozlézá celým tělem a nutí mě dál hlasitě naříkat. Mé slzy dopadají na zem. Připadá mi, že mě mé nohy za chvíli zradí a já skončím na zemi vedle koster mých přátel.

Možná bych tomu neměla bránit. Možná by to tak bylo nejlepší. Mohla bych být opět se svou smečkou, bez které si ani neumím představit, že bych snad mohla žít. To oni byli tím světlem, které mě hnalo vpřed v temnotách podzemí.

Já vím, že nevěřím v Nebeské vlky. Moc dobře to vím, ale právě teď bych si tolik přála, aby všechny ty legendy byly pravdivé a já skutečně měla možnost se s nimi se všemi znovu setkat v posmrtném životě. Aspoň to by pro mě mohli udělat.

To přece není fér. Nemohli si je všechny vzít a mě tu nechat. Copak tohle dělají bohové? Berou vše, co je mi drahé a to celý můj život. Ať si najdou vlastní smečku! Tahle byla moje. Byla moje.

Bolestí staženou tváří se zahledím na oblohu.

,,Proč mi to děláte?!" zakřičím a celá se naježím. Nebe je však dál tiché a klidné, jakoby se ho nic tady dole netýkalo. Bílé mraky dál pomalu plují nad mojí hlavou a mě prvně myslí probleskne temná myšlenka. Nebe je mrtvé.

,,Tak se ukažte! Postavte se mi čelem! Nebo se bojíte hloupého smrtelníka?!" křičím dál jako smyslů zbavená. Ta dlouho zakořeněná zášť k Nebeským vlkům pro jejich nečinnost náhle přerostla v něco mnohem hlubšího a zuřivějšího. Jsem si jistá, že kdyby se nějaký z těch prašivců ukázal, na místě bych ho zardousila.

,,Nenávidím vás! Slyšíte? Nenávidím!" zavyju nepříčetně. Jenže oni mě buďto neslyší, nebo mě ignorují. Žádné hromy, žádné blesky. Nic. Na chvíli mě napadne, jestli se mi to snad všechno jen nezdálo a oni skutečně neexistují. To bych poté křičela na prázdné nebe, očekávajíc odpověď, která by nikdy nepřišla.

Ale já moc dobře vím, že tam jsou. A že už znovu schovávají ty svoje prašivé kožichy před následky svého chování. Nebo se tam nahoře dívají dolů a smějí se mé situaci. Situaci, za kterou můžou oni!