Warrior

XXVII. Prach ve tmě

Pohled třetí osoby

Zlatavý vlk si připadal, jakoby měl každou chvílí omdlít. Byl tak strašně unavený. Nespal od chvíle, kdy vešli do té prokleté jeskyně a byl si jistý, že to muselo být už dávno.

Nedokázal si ale představit, že by si jen tak lehl a spal, když stále slyšel její křik. Navíc se bál, co by uviděl, kdyby usnul.

Přišlo mu otravné, jak Skell pořád kňoural, ale nyní by za to dal úplně cokoli. Bylo by to tisíckrát lepší, než to ticho, do kterého se ponořil. Najednou už černý vlk nepůsobil tak vystrašeně, jeho pohled byl prázdný a od toho podivného světla neřekl ani slovo. Působil tak nějak... zakřiknutě. Liar netušil, co viděl a proč ho to tolik rozrušilo, ale nechtěl působit příliš zaujatě, tak se neptal.

On nechce, abych se vrátil, to řekl, než přestal mluvit. Kdo nechtěl, aby se vrátil? Liara napadal pouze Alfa Podzemí, dávalo by to smysl, když měl těsně předtím halucinaci o něm. Ale proč tedy ty holubice? A navíc se zdál Skell nyní mnohem otřesenější, než když viděl svého otce. Viděl tedy někoho jiného? Mohl být vůbec někdo, koho by se mohl bát více, než Alfy?

Liar si odfrkl. Opravdu nad tím nechtěl přemýšlet, ale nedokázal svoji pozornost upnout na nic jiného. Potřeboval nad něčím přemýšlet, aby se tolik nebál.

Ohlédl se, když zaslechl obzvláště hlasitý výkřik, ale v neprostupné tmě za nimi nic neviděl. Všiml si ale jakýchsi temných skvrn, které tvořili cestičku za Skellovými tlapami. Sevřel se mu žaludek, když si představil, co by mohli být zač, ale přesvědčoval se, že šlo pouze o nějaké bláto, do kterého malý vlk šlápl.

Zavrtěl hlavou, aby se toho obrazu zbavil a když znovu otevřel oči, stopy byly pryč. Chtěl cítit úlevu, ale místo toho pocítil ještě větší úzkost.

Zadíval se pozorně na ztichlého vlka a na chvíli opravdu uvěřil, že vedle něj kráčí pouze vlčí kostra bez života a z náhlého popudu se od Skella odtáhl a zavrčel.

Skell zastavil a podíval se na něj unavenýma smutnýma očima, příliš ztracenýma, aby v nich dokázal zachytit jakýkoli náznak myšlení. Nakonec jen sklonil zrak a šel dál.

Liar zůstal stát tak dlouho, než se mu Skell začal ztrácet ve tmě. Až v tu chvíli si uvědomil, že by zůstal úplně sám, kdyby ho nechal odejít. A tak i přes všechen ten odpor, který v tu chvíli cítil, přinutil své tlapy k pohybu, aby ho dohnal.

Nezdálo se, že by si černý vlk jeho přítomnost uvědomoval, prostě šel. A to se Liarovi nelíbilo. Nechtěl, aby mlčel. Nechtěl, aby ho ignoroval. Nemohl to vystát. K čemu mu bylo, že měl někoho u sebe, když s ním nemohl mluvit?

,,Budeš mlčet ještě dlouho?" zavrčel mrzutě a hrubě do vlka strčil, aby si získal jeho pozornost. Na to Skell nebyl připravený a po nárazu se udeřil o stěnu a spadl na zem. Zatřepal hlavou a zmateně vzhlédl.

,,Já myslel, že ti vadí, když mluvím," řekl tiše.

,,Vadí mi, když kňouráš," ohrnul pysky Liar.

,,Aha," špitl Skell a sklonil zrak, který stále nebyl zcela přítomný.

,,Jaký "Aha"?" vycenil tesáky zlatavý vlk a poté nimravým hlasem dodal, ,,Co takhle: dobře Liare, pokusím se mluvit jako normální vlk a ne jako upištěné vlče."

,,Mám to skutečně říct, nebo-," začal podmračeně Skell, ale Liar ho hrubě přerušil.

,,Prostě mluv! Nechci najednou zjistit, že tu je místo tebe nějaká halucinace," prohlásil naštvaně zlatavý vlk. Skell pouze stroze kývl.