Warrior

XXV. Čirá hrůza

Fira

Dívám se, jak několik vlčat skáče kolem ležící Moon, která je okatě ignoruje. Šplhají po ní a jedno odvážnější ji dokonce tahá za ucho a škube hlavou, přičemž hravě vrčí. Divím se, proč otravují zrovna ji, když vypadá tak nepřátelsky. Musí jim být jasné, že na ně bude protivná. Dokonce se divím, že na ně ještě nevyjela. Docela se obávám momentu, kdy jí dojde trpělivost, ale zatím se drží.

Je to docela milý pohled, takový nezvyklý. I když je mi docela líto, že si nepřišli hrát se mnou. Bylo by to příjemné pozdvižení. Ale až tak moc mi to nevadí.

,,Glaciem!" štěkají vlčata pořád dokola, ,,Udělej něco. Kouzli!"

Možná, že si jako oběť vybrali ji, právě protože je taková chladná. Asi je to pro ně víc vzrušující a větší výzva.

,,Nechte toho," zavrčí Moon mrzutě, ,,Já nejsem Glaciem, jasný?"

Ale vlčatům je to asi jedno. Nadšeně vypísknou, když se jim podařilo ji přemluvit aspoň k mluvení. Začnou kolem ní ještě horlivěji poskakovat.

,,Čaruj, čaruj!"

Moon se oklepe, aby se zbavila dotěrného vlčete na jejím uchu. To udělá překvapeně kotoul dozadu a zůstane zaraženě chvilku koukat, než začne poskakovat s ostatními. Bílá vlčice si pro sebe něco zamručí, ale poté posune jednu tlapu dopředu a od ní se začne rozbíhat tenká vrstva ledu, která brzy pokryje zem pod drobnými tlapkami.

Vlčata radostně zavyjí a vrhnou se na led. Některá překvapeně zapiští, když zjistí, jak to klouže, ale hned pro to najdou zábavné využití a začnou se po něm honit. Uvědomím si, že se Moon usmívá, což mě trochu vyvede z míry. Je to pro jednou vřelý úsměv, ne ten zlověstný ledový úšklebek.

Taky si všimnu, že nejsem jediná, která je pozoruje. Několik členů smečky z nás od včerejška nespustilo oči, ale teď se pozastavili i další a s obdivem hledí na tento zvláštní magický úkaz.

Kdo by to byl řekl? Moon má ráda vlčata.

***

Sedím spolu s ostatními členy smečky v hloučku kolem starších a poslouchám jejich příběhy o bitvách, které za svůj život svedli. Tohle jsem vždycky milovala. Jako malá jsem je mohla poslouchat hodiny. Já myslím, že bysme se měli z těch příběhů poučit. Z chyb, které někdo před námi udělal, abysme je už my nedělali.

,,Podíval jsem se do těch divokých, nenávistných očí a uvědomil si, že mám jen jedinou možnost," vyprávěl zrovna jeden hodně starý bílý vlk s bledýma očima.

,,To víte, tehdy jsem byl ještě malé hloupé vlče a takové prcky, na těch si pumy moc rády smlsnou," zasměje se chraplavě. Pár vlčat zakňučí a schová se za svoje matky, které se vědoucně usmívají, protože už ví, jak ten příběh dopadne.

,,Cos udělal Ugi? Tak co?" zapiští jiná vlčata.

,,Hrdě jsem vypl hruď, vycenil tesáky...," při vyprávění předváděl dané věci, aby navodil správnou atmosféru a poté se odmlčel, ,,A vzal nohy na ramena."

Všichni se zasmějí, včetně vypravěče a vlčat, která poctivě čekala, co z něj vypadne.

,,Já bych jí rozcupoval na kousky! Ta by viděla!" vyštěkne malý černý vlček a přitom bojovně mává tlapkou ve vzduchu, dokud do něj jiné vlče nestrčí a nepovalí ho.

,,Ty sotva! Taky bys utekl."

,,Ale nene."

,,Ale jo!"