Warrior

XXXII. Tiché pláně

Moon

Je zvláštní tu být. Nebyla bych schopná to vyjádřit slovy, ale něco se mi na tom nezdá správné. Připadá mi, že po dobu celé téhle výpravy kráčím po hranici, po velice tenkém ledu, jež se má každou chvílí prolomit pod mými kroky. Nejdříve to hadí uštknutí a teď tohle. Už dvakrát jsem měla zemřít, ale přesto jsem stále zde. Pokaždé tu byl někdo, kdo mě vytáhl ze stínu Tenebrisiny tmy při mé cestě do zapomnění. A to není správné.

Jistě, jsem ráda naživu. Jsem vděčná Ignis i Fiře, ale nedokážu se přestat ptát sama sebe, jestli tu mám skutečně být. Pokud jsem už dvakrát téměř zemřela, neznamená to snad, že tu pro mě není místo? Třeba je to mým osudem, připojit se k mé smečce. Navždy se rozpadnout v prach, s nímž bude zmítat vítr nebeské délky daleko.

Bojím se smrti. Bojím se jí každý den. Pokud je mi ovšem předurčena, jak před ní můžu utéct?

Nesvěřila jsem se Fiře se svým trápením. Vím, že zrovna teď má hlavu plnou vlastních problémů. Řekla mi o jejím setkání s Ignis. Nepřekvapuje mě to v nejmenším. Vysvětlovalo by to její ohromnou moc a upřímně... Ty dvě jsou si opravdu podobné. I tak je to ovšem zvláštní. Jsou legendy, ve kterých vystupují polobohové, ale z toho nepřeberného množství příběhů se mi zrovna tyhle zdáli nejmíň pravděpodobné. Je to sice zvláštní, ale radši uvěřím, že údolí ve skalách vznikly, protože si v těch místech Terran udělal pelech při svých cestách.

Musím ale přiznat, že ve většině příběhů, v nichž se Nebeský vlk zamiloval do smrtelníka, Ignis v tom měla hlavní roli. Čemu by jsem se ale měla divit? Je to bohyně lásky.

Sice vím, že Fira z tohoto zjištění není nadšená, ale nemůžu se ubránit jisté závisti vůči ní. Nebojím se to říct nahlas. Jsem závistivý nepřejícný tvor. A co mě přimělo jí závidět? Odpověď je jednoduchá.

Celý život se jen bojím, že budu po smrti zapomenutá, jako bych ani nikdy nežila a ona si svojí věčnou památku získá jen tím, že se narodí. Kde je spravedlnost? Pochybuju, že se budou vyprávět hrdinské příběhy o Náměsíčníkovi, ale ohnivá polobohyně? To je něco úplně jiného. Až tohle všechno skončí, to ona se zapíše do dějin.

Hlasy v mé hlavě proti tomu namítají a nabádají mě, abych s tím něco udělala, ale kašlu na ně. Už je nehodlám poslouchat. Nenechám se jimi ovládnout. Nikdy víc.

Právě teď se musím soustředit, protože se proháníme Tichými pláněmi. Pro hlasy tu není místo. Uháníme se sluncem v zádech, naše stíny se mihotají na vysoké trávě a ukazují nám cestu.

Nikdy jsem tu nebyla, ale dost to připomíná šedý svět uvnitř mé mysli, až na tu trávu. Prázdná pláň se kolem nás na všechny strany táhne kam až oko dohlédne. Pokrytá je pouze zažloutlou trávou sahající po mé lopatky, žádné stromy ani keře. Žádný život. Jeden by řekl, že tu alespoň bude foukat stálý vítr, jenže vzduch je zde nehybný a dodává tak dojem hrobového ticha všude kolem. Jediným pachem zde je smrad suché trávy. Není tu nic, co by naznačovalo přítomnost minimálně tří smeček, které tu na nás měly čekat. Přísahala bych, že kdyby tu někdo byl, byť jen jeden vlk, museli bychom ho už vidět.

S Firou bežíme vedle sebe na vzdálenost, kdy na sebe sotva vidíme, s úmyslem pokrýt co největší plochu. Nějak se mi nechce věřit, že tu nikdo není. Smysly mám napnuté. S nastraženýma ušima neustále větřím, ale i kdyby tu nějaká pachová stopa byla, v tomhle nehybném vzduchu bych musela přeběhnout přímo skrz ni, abych ji ucítila. Díky své velikosti navíc příliš dobře nevidím moc daleko před sebe, díky čemuž bych měla případně šanci všimnout si vyšlapaných tras v trávě. Z toho, co ale vidím, tudy ani nikdo neprošel, nebo ano, ale už před pár hodinami a tráva se už stihla narovnat.