Warrior

VII. Prach

Fira

Konečně začíná svítat. Byla to dlouhá noc. Nemohla jsem se dočkat jejího konce. Noc je chladná a až moc tmavá. To ve dne je teplo a světlo. A upřímně, teplo mi zní o dost líp. Usmívám se. Nemůžu si pomoct. Je to úžasný pocit. Protahuju se a čekám až se Moon uráčí zvednout z té promrzlé země. Moje nadšení nesdílí, toho jsem si všimla už před nějakou dobou. Celkově se chová divně. Snaží se vyhýbat světlu a kdykoli může, tak se napije. Třeba z louže nebo nějakého potůčku. Taky se mi zdá, že je každým dnem pomapejší. A míň mluví. Občas se mi zdá, že vedu rozhovory sama se sebou.

Na cestě jsme už čtyři dny a k hoře už to není daleko. Stačí projít lesem a jsme tam. Jenže ona teď sedí a jen mžourá do ostrého světla přicházejícího dne. Čekám jestli něco řekne, ale mlčí. I tak je to ona, která jako první prolomí ticho.

,,Tak mě napadlo, jestli bysme nemohli cestovat v noci. Nebyli by jsme tak nápadné," navrhne. Otřesu se. Tak to ne.

,,Nesmysl. Konečně máme šanci znovu žít a já nehodlám žít ve tmě. Už nikdy víc," zazdím její návrh aniž by ho nějak zvlášť promyslela. Otřepu se od prachu. Ohlédnu se na Moon. Hlavu má skloněnou k zemi a uši má sklopené. Ta otázka ji trápila asi docela dlouho. Když vidím její sklamání, hryzne mě svědomí. Vlastně s ní jdu jen jako takový doprovod a nedám jí šanci rozhodnout, jak bude cesta pokračovat. To je trochu sobecký. Hned mě ale něco napadne.

,,Ale mohli bychom to udělat takhle. Co kdybychom cestovali kus dne, v příšeří a kus noci? Tenhle časový úsek. Ty bys spala ve dne, zatímco já bych hlídala a v noci to bude naopak," navrhnu. Vidím, jak se jí rozzáří oči. Asi se jí můj nápad líbí. Ani se jí nedivím. Je to docela chytrý. Divím se, že mě to napadlo tak rychle.

,,A co budeme dělat teď?" zeptám se, když si uvědomím, že právě vyšlo slunce. Teď sme se domluvili na způsobu cestování, ale podle něj máme cestovat až za několik hodin. Ona se zamyslí a pak se protáhne.

,,Tak si aspoň pořádně odpočinem. Pořád jen chodíme, tak teď si dáme pouzu," zívne. Vstává a odchází.

,,Počkej. Kam jdeš?" zeptám se zmateně.

,,Jdu hledat vodu," usměje se na mě, ,,Ty se zatím můžeš slunit nebo dělat cokoli jiného. Tu chvíli se beze mě obejdeš."

Dívám se jak odbíhá mezi stromy a přemýšlím, co teď budu dělat. Ta volná chvíle mi zní dobře. Můžu se jít vyhřívat, nebo chytat zajíce. Moon by asi potěšila svačinka. Tak jo. Vyskakuju z ledové země a jdu pátrat po stopách zvěře.

Moon

Nemůžu uvěřit, že mám zase žízeň. Jako bych bez vody nemohla vydržet. Je to všechno čím dál tím horší. Nejdřív světlo a horko a teď voda. Co se to se mnou děje? Tím uštknutím to nebude. To jsem si jistá. Ale hrozně to bolí. Každým dnem víc. Nejsem si jistá, jestli budu schopná vylézt na tu horu. Je tak blízko.

Zavětřím. Cítím různé pachy lesa. Kytky, jehličí, ptáky a podobnou havěť. Taky vzdáleně cítím nějaké větší zvíře. Teď si nejsem jistá jaké. Ten pach jsem necítila už tak dlouho. Hledám ale něco úplně jiného.

Jdu dál a stále větřím. Konečně ucítím slabí závan ledového vzduchu. Netrvá mi to dlouho a najdu zdroj tohoto nepatrného pachu. Malý pramínek ledové vody protékající mezi kameny. Okamžitě začnu pít. Chladivá voda nádherně zchladí mé vyprahlé hrdlo. To mi chybělo.

Když jsou mé potřeby uspokojeny, sednu si. Trochu si odpočinu a půjdu zpátky za Firou.

***