Warrior

XXI. Přátelé se neopouští

Moon

Sedím u vysokého stromu na němž se v mírném vánku třepotá tisíce barevných lístků. Všude kolem je spousta zeleně. Tráva mě šimrá na tlapách a hlína pod ní mi příjemně chladí polštářky. Přestože na obloze nesvítí slunce, je jasný den. Žádní ptáci však nelétají vzduchem a nezpívají své písně. Když procházím mezi silnými kmeny stromů, necítím žádnou zvěř. Jakobych byla jedinou živou bytostí v celém lese.

A taky že ano. Nikdo tu být nemůže. Jen já a má mysl, ve které opět bloudím. Všechno se od posledně tak změnilo. Už tu není vyprahlá pustina, po které se prohání prach. Za dobu mé nepřítomnosti se tu krajina obnovila a nyní žije svým vlastním životem. Nevěřila jsem, že to tu takhle ještě někdy uvidím. Naposledy to bylo, když jsem ještě byla se svou smečkou. Myslela jsem, že tu všechno umřelo s mým starým já.

Zdá se to ale tak skutečné. Jak je to možné?

A můj strom. Uzdravil se. A je největší v celém lese. Netuším, co to znamená. Proč je tu najednou tak hezky? Moje mysl je přeci zkažená a temná. Nemůže tu být světlo. Prostě nemůže!

Stejně je to všechno jen další lží. Nemůže to být pravda. Je to jen stará vzpomínka, která se vydrala na povrch. Až se probudím, budu zpátky v realitě. A až se z té reality dostanu zpět sem, bude tu všechno mrtvé. Musí to tak být.

Mezi keři se prožene jakýsi stín, který okamžitě upoutá mojí pozornost. Vypadalo to skoro jako nějaké zvíře. Je to tedy sen. Tady nemůže být nic živého. Jen blouzním. Zas a znovu. Kdy už mi dají konečně pokoj?! Já se o ně nikdy neprosila! Nic jsem jim neudělala!

,,Moon?"

Zatřesu hlavou, abych vyhnala ten protivný hlas z mé mysli, ale vrací se stále dokola, až mi dojde, že to není představa. Prudce se otočím s vyceněnými tesáky, ale jakmile zahlédnu šedou vlčici kousek ode mě, uklidním se.

,,Thymo," usměju se a rozběhnu se ke své kamarádce. Zabořím čenich do její prachové srsti a zhluboka nasaju její vůni. Ona se přitiskne ještě blíž. Jsem tak ráda, že ji zase vidím. Když to bylo naposledy, nebyla jsem schopná se s ní řádně přivítat. Zachránila mě a ne prvně. Tolik jí toho dlužím.

,,Ráda tě vidím," řekne, když se odtáhne. Její hnědé oči zajiskří jako vždy, když je šťastná.

,,Já tebe taky."

,,Vidím, že se ti dobře daří," pronese a významě se rozhlédne.

,,Já ani nevím," přiznám. Ona se jen pousměje.

,,Kdy to tu takhle vypadalo naposled?" nasadí tázavý pohled. Jen zavrtím hlavou neschopná odpovědi.

,,Je to tu ale hezký. Jen aby sis to tak i udržela. Nerada bych tě znovu viděla na dně," poznamená.

,,Myslím, že jsem se ještě ani nestihla zvednout," uchechtnu se. Smutné je, že to nemyslím jako vtip.

,,To spraví čas. Dej tomu šanci," řekne.

,,Pokusím se," kývnu.

,,A navíc už nejsi tak vyzáblá! To je dobře. Léčíš se opravdu rychle. Za chvíli budeš úplně stejná jako dřív... Tedy kromě tvé srsti," prohlásí.

,,O tom silně pochybuju. Nemáš ani tušení, jak moc jsem se změnila," upozorním ji.

,,To je asi načase to zjistit," mrkne spiklenecky.

,,To bys tu asi musela být doopravdy a ne jen jako myšlenka," namítnu. Ona nakloní hlavu na stranu. Působí najednou trochu rozpočitě.

,,Ale," začne váhavě, ,,Já tu jsem."