Warrior

IV. Jen kapka jedu

Fira

Ležím na ledové zemi vedle dalších pěti úspěšně odchovaných mláďat. Všichni spí. Jen já stále bdím. Naslouchám pravidelnému dýchání a snažím se co nejlíp odhadnout zvuky přicházející z temných chodeb podzemí. Jsme tu na sebe dost natěsno, ale nebudu lhát, je to lepší než ty díry ve kterých jsme byly před dokončením výcviku. Aspoň nějaký prostor tu je. Už je to hodina od konce výcviku. A já už asi tři hodiny pozoruju hlídky procházející okolo mě. Počítám sekundy a v mé hlavě se odehrávají opravdu složité výpočty. Právě kolem mě projde mohutný šedivý vlk. Na chvíly se zastaví a hned zase pokračuje v přesně naplanované trase. Šest. Už mám jistotu. Stráže od sebe chodí v desetiminutových intervalech. Procházejí pořád ty stejné trasy. Možná to zní divně, ale vím to, protože je slyším. Nejsou zrovna nejtižší. Slyším je dlouho předtím než přijdou i dlouho potom, co odejdou. Dokážu si tak přesně vybavit, kudy jdou. Každou zatáčku. Když vyrazím hned potom co projde další vlk, mám deset minut, než si všimnou, že chybím. Není to moc, ale když budu mít štěstí, už nebudou mít šanci mě chytit. Jediným viditelným problémem jsou tudíž stínoví strážci. Jsou dohromady tři, a chodí volně po celém podzemním labiryntu. Nemůžu tedy předpokládat, že odhadnu kudy půjdou. Můžou být úplně kdekoli. Ale snad budem mít štěstí. Vidím dalšího strážce. Jakmile vidím, že se vzdaluje, potichu vstávám. Už chci běžet do stínů chodby, když zaslechnu šepot. ,,Firo?" Otočím se. Je to Navyr. Další odchovanec. Černý vlk teď na mě valí svoje zelené oči. Úplne cítím, jak ubíhají vteřiny. ,,Chci jít s tebou. Jestli mě tu necháš, prásknu tě," zašklebí se. Čas ubíhá a není vhodná chvíle něco riskovat. Vidím mu na očích, že by to udělal. Tiše zakleju a pak přikývnu. Poté už ale vběhnu i s Navyrem do stínů chodby.

Krčím se ve stínu v rohu jedné chodby. Ten černý prevít je hned vedle mě. Nelíbí se mi to, ale mám snad na výběr? V tom uslyším blížící se kroky. Že by nás už hledali? To je blbost. Jsou to teprve dvě minuty. Ještě víc se stáhnu do stínu a Navyr se na mě ještě víc natiskne, protože pozná, že není něco podle mého plánu. Mám chuť na něj zavrčet, ale nechci nás prozradit. Ani jeden z nás se neopovažuje vydechnout, když pár centimetrů od nás zaznamenám pohyb. Je tma. Všechny ohně jsou v těhlech chodbách zhasnuté. To znamená, že jediná možnost co to je, je nanejvýš jasná. Stínový strážce. A stojí hned vedle nás. Nevěřím na nebeské vlky, ale právě teď se k nim modlím. Stačí jediný výdech a zjistí, že tu jsme. Takový strach jsem snad ještě nikdy neměla. Prosím, ať není Navyr tak hloupý. I jemu musí být jasné, v jaké situaci jsme se ocitly. Konečně slyším jak se kroky vzdalují. Stále ale nemůžu pořádně pochopit, co se teď stalo. Jak...? Štěstí teď hraje do našich karet. Počkat. Cítím pach krve. Takový nepatrný. Skoro se zdá, že je to prostě jen tou atmosférou. Vznáší se okolo ve vzduchu. Myslím, že to Navyr necítí. Minimálně to na něm není znát. ,,Firo," ozve se najednou šepot hned vedle mé hlavy. Úplně ztuhnu a srdce jako by mi přestalo bít. Pak zaregistruju fialově se lesknoucí oči a zaplaví mě neuvěřitelná úleva. Je to Moon. Já zní málem dostala infarkt. U nebeských vlků... Proč já? Jak se tady vzala? Vždyť nebylo nic slyšet. Ani náznak toho, že by tu byla. Jen ten skoro nazaznamenatelný pach krve. Když si to tak uvědomím. Musela projít přímo okolo stínového strážce. Jakto, že si jí nevšiml? No nic. Není času nazbyt. Už máme asi jen pět minut. To je málo. Zdržely jsme se. Vstanu a Navyr mě rozklepaně napodobí. Asi je ještě v šoku. ,,Tak kudy?" zeptá se tiše Moon. ,,Severozápadní chodbou," odpovím šeptem okamžitě. ,,Ale vždyť... " začne Moon. ,,Teď to neřeš," zastavím ji a popoženu ty dva k běhu. Ztratily jsme až moc času.

Moon

Netuším, co má Fira v plánu, ale tak trochu mě to děsí. Severozápadní chodba je rozdělena dost velkou propastí. Ta nejde přeskočit. Dalo by se říct, že běžíme do slepého bodu. Nezbývá mi než jí věřit. Víra je taky to jediné, co v tuhle chvíly mám. Ovšem, i ona se začíná rozpadat. Je ještě jedna věc, kterou prostě nechápu. Co tady dělá ten černý vlk? Fira se o něm v plánu nezmínila. Je tu z nějakého důvodu? Nic nenamítám, ale jestli kvůli němu neutečeme, má u mě oficiálně černou tečku. Doběhneme až k průrvě. Je asi šedesát metrů hluboká a asi šest metrů široká. Na úplném dně propasti burácí řeka. Temná voda se při styku s povrchem skály mění v pěnu a divoké vlny se třístí a vystouplé kameny. Pád bychom rozhodně nepřežily. Znovu se podívám na Firu. ,,To nemůžeme přeskočit," řeknu a ani se nenamáhám se zakrytím strachu. Fira mi chce odpoveďet, ale v tom se zasekne a nastraží uši. Strach se jí blíská v očích. Já nic neslyším. ,,Už o nás ví a míří sem," zašeptá. U nebeských vlků. To snad ne. Cítím, jak mě pomalu, ale jistě ovládá panika. ,,Tak jo. Moon, vidíš ten kořek vyčnívající ze stěny?" zeptá se Fira s odhodláním v hlase. Rozhlédnu se a hned ho spozoruju. Přikývnu. ,,Je už doce suchý. Vylez mi na záda a utrhni ho," rozkáže a stoupne si ke stěně. Poslechnu a rychle na ní vylezu. Snažím se z ní nespadnout. Kořen je vážně dlouhý. Ukousnu ho hned u stěny a pak spadnu na zem. Prostě spadnu. Ten kořen je těžký. Postavím se a společně kořen odtlačíme  průrvě. ,,Navyre, jestli se máme dostat pryč, musíš nám pomoct," rozkáže Fira. Černý vlk se trochu ošije, ale pak přiskočí a společnými silami kořen narovnáme přes propast. ,,Musíme jít po jednom. Neudrží nás všechny," upozorní Fira. Navyr na nic nečeká a jde první. Zmateně se podívám na Firu a ona pokrčí rameny. Vypadá jako by nebyla ani překvapená. Vidím, jak se kořen prohýbá pod vahou Navyra. Úplně vidím jak spadne, ale Navyr se nakonec ocitá na druhé straně. Bezděky si oddechnu. Pak ale udělá něco, co bych ani od něj nečekala. Narazí do kořenu a ten se zřítí do propasti. To je ale... ,,Promiňte, ale aspoň někdo je musí zdržet," zasměje se a odběhne. Tak jo. Má u mě tečku. Hlasy v mé hlavě už mu zpívají pohřební písně. Jak se teď dostanem pryč? Oni už se blíží. Slyším je. I kdyby tady byl další kořen, nestihneme to. Fira se přesto rozhlíží. ,,Firo, nech toho. Nemá to cenu. Už nám nezbývá než se modlit," řeknu sklesle. ,,A ke komu?! K nebeským vlkům?! Kdyby existovali, myslíš, že by jsme tu byly?! Že by nás tu nechali?" ,,Oni ví co dělají," snažím se ji uklidnit. Ona vydechne a sedne si vedle mě. ,,Musíš věřit," zašeptám. ,,Já už nevím čemu věřit," řekne zlomeným hlasem. ,,Aspoň to zkus," usměju se unaveně. Vídím první vlky běžící k nám. Vrčí a od zubů jim létají sliny. Nemám strach. Strach nám stejně nepomůže. Jsme odkázány pouze na milost bohům. Zavřu oči. Chce se mi brečet, ale místo toho mi steče jen další krvavá slza. Hlasy si vesele zpívají, jako by se nic nedělo. Pořád to bolí. Otevřu oči. Všechno ubíhá tak pomalu. Ti vlci se za tu chvilku ani moc nepřiblížili. Stoupnu si a Fira mě váhavě napodobí. ,,Věříš?" zeptám se tiše. Ona jen neznatelně kývne. I to mi ale stačí. Obě se otáčíme směrem k propasti. Musíme to zkusit. I kdybychom nepřežily. V každém případě se k nim nevrátím. Běžíme vedle sebe jako jeden vlk. Oni už nám dýchají na ocasy. Odrážíme se od okraje propasti. A spolu s pevnou zemí se loučíme i se strachem. V tom se mi zamlží zrak a jediné co dokážu vnímat, je oslepující bílá záře. Nevím, jestli nejde jen o další výplod mé fantazie. Dost možná. Ale najednou si připadám silnější. Jako bych znovu začala dýchat. I hlasy na chvíly utichly. Poté se ale rozkřičely. Ucítím tvrdou zem pod tlapkami. Udělám několik kotoulů a pak nic. Záře ustala. Zjišťuju, že jsem na druhé straně. Jak? Fira leží hned vedle mě. Stoupneme si a Fira upozorní na dost nepříjemnou věc. Po výklenkách stěny se k nám plazí had. Dost velký had. Patří alfovi. To si děláš srandu? Poštvou na nás hada?! A to už jsem myslela, že jsme v bezpečí. Očividně ne. Teď máme velký problém. Neváháme a utíkáme. Zdá se mi, že jsme rychlejší. Já jsem přesto rychlejší. Vím, co riskuju, ale trochu zpomalým, aby mi Fira stačila. Jestli utečeme, tak obě. Vidím správně? Navyr. Ten cvok už si myslí, že je v bezpečí a tak jde vycházkovou chůzí. Věnuju Fiře úsměv. ,,Nedělej to," řekne udýchaně. Já se jen zasměju a zrychlým. V obrovské rychlosti srazím Navyra v zemi. Asi jsem mu tím vyrazila dech. To mě tak moc mrzí. Zmateně se na mě podívá. V zelených očích se mu zračí hrůza. ,,Promiň, ale někdo je musí zdržet," zasměju se a hned běžím dál. Fira si získala už dost velký náskok. Někde za sebou uslyším řev. Vím, komu patřil. Musím zrychlit, ale někde v sobě cítím, že to už asi nepůjde. Světlo. Vidím světlo. Jak už to je dlouho? Nastalou radost mi ale zkazí náhlá ostrá bolest v zadní noze. To ten had. Jak mě mohl dohnat? Nemůže být tak rychlý. To přeci nejde. Už jsem skoro u Firy. Vidím, že je výrazně pomalejší. ,,Běž! Nezpomaluj!" zakřičím. Ona jako by se vzpamatovala z tranzu a tak zrychlí. Zase se mi začne nepatrně vzdalovat. Začínám si uvědomovat, že já taky zpomaluju. To uštknutí začíná bolet. Konečně vyběhneme z podzemí. Po dlouhé době vidím trávu a stromy. A cítím teplo slunce. Neúnavně běžíme dál. Zastavíme až po asi třech kilometrech a já si až teď všimnu toho, co se stalo.

Ahojky. Kapitola celkem dlouhá myslím, ale když šlo o ten útěk... No, každopádně tuhle kapitolu chci věnovat GabrielSellesty . Snad se vám líbila a budu ráda za všechny hvězdičky i komentáře. Tak ahoj u další kapitoly😸