Warrior

XXIII. Co vystupuje ze stínů

Moon

Průsmik už máme skoro za sebou. Noc již došla své půli, měsíc nám září přímo nad hlavou a dává nám znamení, že je na čase si odpočinout. Naše dohoda se ukázala být pro obě výhodnou. Mně už není špatně z neustálého světla a Fiře chvíle tmy nevadí. Občas se baví vyfukováním malých plamínků, aby viděla rozkmitané stíny ustupující chvilkovému světlu. Je to docela zábavné. Každou chvíli mám chuť se za stíny rozběhnout a chytat je, ale vždy, když už jsem blízko, nastane tma.

Podívám se na nového člena naší skupiny. Měla jsem pravdu. V této tmě vypadá jako nadpřirozené stvoření, které vystoupilo z temnot, aby nahnalo strach do všech zbloudilých duší. Líbí se mi to. Je to takové zvláštní. Ráda se na tu podivnost dívám.

Co si tak ale všímám, Fiře se to asi nelíbí. Od chvíle, kdy se Skell objevil se mračí a vrhá po něm nevraživé pohledy. Drží si od něj odstup, zároveň se však drží dost blízko na to, aby ho měla neustále na očích.

Do mysli se mi vkrade náhlá myšlenka, že ty plamínky rozsvěcí, aby se přesvědčila, že je tu stále živý vlk a ne nějaká nemrtvá příšera. Nakrčím čenich a doklušu blíž k nervóznímu vlkovi, abych jí dala najevo, že já mu věřím.

Ona se na mě upřeně zadívá a taky se přiblíží. Vidím jí na očích nelibost a přímo z ní cítím tu zášť, kterou vůči němu cítí. Jestli něco dokážu spolehlivě poznat, je to právě tohle. Proč je ale taková? Nic špatného jí neřekl a nemá důvod se na něj takhle dívat. Jsem na ní trochu naštvaná. Vždycky je taková milá a laskavá a teď se chová takhle. Jako Umbra ke mně.

Všichni si nejsou rovni, ozve se hlásek v koutku mé mysli.

***

Lehnu si na zem pokrytou mechem, položím si čenich na tlapy a přikryju si ho ocasem. Únava už mě doběhla, a tak se ani neobtěžuju s hygienou. Dlouze vydechnu a chystám se zavřít oči, když si přes chlupy na mém ohonu všimnu, jak Skell nejistě přechází okolo a smutnýma očima prohlíží své okolí. Vypadá trochu vyděšeně. Možná je ještě otřesený z jeho dnešního zážitku.

Stáhnu ocas ze svého čumáku a zvednu hlavu. Očima ho vybídnu, aby si lehl ke mně. Z časti to dělám proto, že od chvíle, kdy se mě prvně dotkl, hlasy v mé hlavě nejsou tak nesnesitelné a v jeho přítomnosti skoro umlkají. Chvilku váhá, ale nakonec ke mě pomalými krůčky přichází. Dřív, než však dojde, lehne si ke mně Fira a tiše, výstražně zavrčí. Skell se v tu chvíli zastaví a zase odcouvá, načež se stočí do klubíčka o hodný kus dál.

Hodím na Firu vyčítavý pohled, který mi oplatí nechápavýma očima. Ohrnu pysky a zvednu se. S uraženě přivřenýma očima odvrátím zrak a dojdu k osamocenému vlkovi. Nejdříve se podívám na ohnivou vlčici s výzvou v očích. Ona mě šokovaně pozoruje a její oči mi jasně říkají, abych to nedělala.

Zastav mě.

Sednu si, což ji očividně úplně rozpálí a hned na to si lehnu těsně ke Skellovi, který se překvapeně napne. Fiřiny oči jsou jako dva řeřavé uhlíky. Celé to dorazím, když si položím hlavu na jeho krk a zabořím čumák do jeho husté černé srsti. Má příjemnou vůni. Takovou lehkou a jemnou. Jako čerstvé květy na jarních loukách.

Z ohnivé vlčice teď úplně sála nenávist, její pohled je rozpálený a od tlapek se jí kouří. Takhle naštvanou jsem ji snad nikdy neviděla. Stojím si ale za svým. Zavrtím se, abych se lépe uvelebila. Já mu věřím. Ona nakonec jen odvrátí pohled a otočí se k nám zády.